Výborný o zákulisí reprezentace nebo NHL: Z Nagana hořkost nemám

Rozhovorů moc nedává, vlastně k nim ale ani nemá moc příležitostí. David Výborný totiž podniká na trhu s nemovitostmi a užívá si hokejového důchodu. Úspěšného, protože se mu daří podobně, jako během hráčské kariéry. Pro Hokej.cz ale udělal výjimku a vyprávěl o zážitcích ze zlatých turnajů, vzpomínal na léta v zahraničí, popsal svůj vztah ke sportu a nechal nahlédnout i do života mimo něj.

Česko má ve své historii šest zlatých medailí z mistrovství světa. David Výborný pět.

Krásná bilance hráče, který byl díky dvanácti účastem na MS v řadě nepostradatelnou součástí historické éry. 

Kromě toho vyhrál taky československou ligu nebo českou extraligu. Céčko na dresu si zkusil v nároďáku i ve Spartě.

A taky v Mladé Boleslavi, kterou pomáhal z první ligy dostat mezi tuzemskou elitu.

Kariéru nakonec ukončil ve 41 letech, i když to prý plánoval dřív. 

Zeptat se ho ale můžete prakticky na cokoli. Dobrá nálada a spokojený život z Davida Výborného působí i na dálku. I když zrovna dělá rozhovor v taxíku. 

10. února si zahrajete Zápas legend před plnou O2 arenou. Baví vás taková utkání?
Asi pět let jsem teď nestál na bruslích. (směje se) V létě jsem ale pár exhibic s klukama odehrál a docela mě to zase začalo bavit. Jen jsem doufal, že se na led dostanu častěji. Musím chodit víc.

Váš vztah k hokeji už se asi trochu změnil.
Když jste ještě aktivní hráč, tak jsou v tom stresy, napětí, samozřejmě radosti… Po kariéře už je to ale jen o tom, aby si to člověk užil, vypotil se. A dal si pak pivko… (směje se)

Takže plán se starou partou po zápase je daný?
Rád jsem je všechny viděl už na první exhibici v září na Slovensku. V kontaktu s bývalými spoluhráči totiž moc nejsem. S výjimkou pár kluků, kteří mi byli nejblíž, třeba Martin Ručinský. Určitě se těším, navíc pokud do O2 areny přijde tolik lidí, bude to super. Věřím tomu, že bude skvělá atmosféra.

Proti Slovákům jste odehrál nespočet utkání. Byly tam cítit silnější emoce?
Měli velmi kvalitní hráče, vždycky jste z nich cítili silnou touhu nás porazit. Ale my jsme tu motivaci měli taky. A zatímco oni to trochu moc hecovali, my jsme byli spíš takoví pohodáři. Chtěli jsme vyhrát každý zápas a přistupovali jsme k tomu stejně – ať to byli Slováci nebo Kanada, nám to bylo jedno. Chtěli jsme hrát pořád stejný hokej.

S kým tedy měli Češi největší rivalitu?
Nejvíc asi s Kanadou. Samozřejmě i Rusko. A potom asi s těmi Slováky, kteří to fakt žrali hrozně moc (usmívá se).

Jádro české reprezentace navíc bylo dlouhá léta jasně určené.
Tehdy jezdilo na nároďák nejvíce hráčů ze Sparty a Vsetína, možná i díky tomu jsme k sobě měli trochu blíž. Vesměs to bylo stejné, vždycky se tam nějací kluci protočili. A vždycky do toho mužstva správně zapadli. Ať už přijeli z NHL, nebo z jiných týmů v Evropě.

Hrálo to velkou roli u zisku zlatých medailí?
Zásadní, určitě. A tím nějak nechci snižovat roli trenérů a říkat, s kým by se to vyhrálo, nebo nevyhrálo. Ale myslím, že to trenéři měli o hodně jednodušší, protože věděli, co tam je za hráče. A že se na ně můžou spolehnout.

Vy jste se stal skoro synonymem české hokejové reprezentace. Premiéru jste zažil už v únoru 1993…
Začátky jsou vždycky takové nervóznější. Člověk je mladý, nezkušený, neví, co očekávat… Bylo mi osmnáct let. Měl jsem už sice něco odehráno v mládežnických výběrech, ale stejně jsem byl z reprezentace vyjukaný. Dospělý národní tým je o něčem úplně jiném. Ale jeden dva zápasy zvládnete a stanete se prostě součástí týmu. Postupně zjistíte, že s těmi hokejisty dokážete hrát a držet krok. I když jste ještě mladý. 

V devatenácti jste si pak poprvé zkusil zahraničí, Kanadu. V NHL jste si ještě nezahrál, byl to tehdy dobrý tah?
Ten rok, kdy byla stávka (sezona 1994/95) mi na farmě Edmontonu hrozně pomohl. Naučil jsem se hrát na malém kluzišti a člověka to působení za mořem celkově zocelí. Farma určitě není urážka – naopak, je super tohle zažít. Málokdo skočí do NHL rovnou do první nebo druhé lajny.

Potom další dvě sezony v Praze a zase zpátky do ciziny. S bratry Sedinovými v MoDo musela být zábava, ne?
Byl jsem tam na rok puštěný ze Sparty na hostování. Sparta za mě dostala v tu dobu krásné peníze, já tam chtěl zůstat, ale stáhla si mě nazpátek. A já s tím nemohl nic udělat. Byli jsme tam přitom s manželkou moc spokojení. Vedle nás bydlel Franta Kaberle se svojí ženou, měli jsme skoro dvojdomky. Krásný rok, na Švédy vždycky budu vzpomínat jedině v dobrém. Jedna z nejlepších štací, kde jsem byl. I proto jsem tam chtěl zůstat, nejenom hokejově, ale i lidsky. Švédi jsou neskuteční.

Nominace do Nagana vás ale minula, přestože jste na mistrovství jezdil už od roku 1996. Vzpomínáte na to s nadhledem?
Hráli jsme za MoDo, v tu dobu jsme ještě neměli zkušenosti z NHL. Takže Češi ze zámoří měli samozřejmě přednost. Nevím, jak moc jsem byl blízko nominaci. Ale kluci to vyhráli, takže sestava byla vybraná dobře. Žádný pocit hořkosti rozhodně nemám.

Zato jste zažil jiné velké turnaje. Třeba Světový pohár 2004. Jak blízko tam bylo vítězství?
Byl to hodně náročný turnaj. Mužstvo bylo samozřejmě jen z NHL, tedy Jirka Dopita ještě dorazil z Pardubic a Tomáš Vlasák z Ruska. Nejhezčím zápasem turnaje bylo čtvrtfinále, když jsme porazili Švédy u nich v Globenu, dali jsme jim velkou dardu, 6:1… Ze Stockholmu jsme pak letěli do Toronta rovnou na semifinále, kde jsme trochu smolně prohráli s Kanadou v prodloužení 3:4. Ale to tak ve sportu chodí, někdy jsme to štěstí neměli, pak se zas obrátilo k nám.

Třeba už na MS 2005 ve Vídni?
Mužstvo tam bylo víceméně podobné jako na Světovém poháru. Byla stávka a všichni jsme hráli v Evropě. Ale tam to myslím bylo… Neříkám, že jasné, ale Kanadu jsme tam prostě ve finále převálcovali.

Je to pro vás ten nejcennější titul z pěti světových šampionátů?
S ohledem na kvalitu mistrovství asi ano, protože to byl turnaj nabitý hráči NHL. Navíc Vídeň je kousek a na naše zápasy byla hala vždycky naprosto plná. Měli jsme tam v podstatě domácí atmosféru.

Nejsou nakonec ale důležitější zážitky, než zlaté medaile?
Určitě. Měli jsme k sobě hodně blízko, každý večer jsme pak hráli na pokoji karty, dali jsme si tam něco na zub, otevřeli si skleničku piva nebo vína, chodili jsme k masérům… A během turnajů jsme byli vždycky na 14 dní taková jedna velká rodina.

Fungovala týmová parta i na OH 2006 v Turíně? Jak vzpomínáte na svoji jedinou olympiádu?
Ten bronz zrovna není moc doceněný. Přitom jsme ho zase uhráli v obrovské konkurenci hráčů NHL. Takže jsem za tu medaili moc rád. Nějaké neshody tam sice byly, ale šlo spíš o nějaké věci mezi tehdejším trenérem Hadamczikem a bývalým koučem Růžičkou. Bylo to něco nového, ale rozhodně jsme neměli problémy v týmu. Spíš tam bylo na začátku takové dusno.

Sám jste byl jedním z lídrů týmu. Už ve Vídni jste měl kapitánské céčko, které vám zůstalo i na stříbrném MS 2006 a na vašem posledním turnaji o rok později. Na čem bylo založené vaše kapitánství?
Asi na spolehlivosti. Kluci i trenéři se o mě mohli opřít. Věděli, že ten turnaj vždycky odehraju v solidním stylu a nebudu mít nějaké výkyvy. 

Od nového tisíciletí jste byl taky stálicí Blue Jackets. V roce 2000 přitom začínali jako úplně nový klub.
Můj sen vždycky byl, že jsem chtěl hrát ve Švýcarsku. Ale pak se mi naskytla taková příležitost, kterou jsem se rozhodl přijmout. Chtěl jsem jednocestnou smlouvu, a právě v Columbusu mi ji na dva roky dali. Nakonec jsem tam zůstal do roku 2008. Mladému už bylo skoro osm let a já už jsem pak v Americe zůstávat nechtěl. Tak přišlo rozhodnutí vrátit se do Sparty.

Americký styl života tedy nebyl něčím, co byste chtěl dlouhodobě?
Nechtěl bych tam žít. Amerika je super, služby a všechno okolo bylo parádní. Lidi jsou taky docela v pohodě. Ale žít jsem chtěl vždycky v Praze. Teď jsme s manželkou v taxíku a jedeme si dát pivo k Tygrovi. (směje se) Spíš tohle je pro mě po kariéře zajímavé…

Pomohlo vám tehdy, že Columbus stavěl kompletně nový tým?
No, nebylo úplně jednoduché se tam dostat. Brali spoustu prověřených hráčů v rozšiřovacím draftu. Prostě jsem to ale nějak kousnul, a nakonec vydržel dlouho. Určitě jsem měl taky dost jiných nabídek, ale já jsem si stanovil svoji hranici u jednocestné smlouvy, která odpovídala tomu, aby se to vyplatilo zkusit. Proto jsem si vybral Ohio.

Přicházel jste tím ale o play off, Columbus si o Stanley Cup nezahrál ani jednou. Na druhou stranu, mrzet vás to asi nemuselo.
Určitě mě to nemrzelo. Navíc jsem věděl, že i kdybychom se dostali do prvního kola, tak bychom šli na Detroit a ten by nás úplně v klidu porazil. Já jsem se pak z Ameriky vždycky hrozně moc těšil, až poletíme do Prahy. Prošel jsem po sezoně jen povinnou lékařskou prohlídkou a už jsme měli s rodinou objednané letenky a prchali jsme domů. 

Těšil jste se na českou kabinu?
Samozřejmě je nejlepší. Ale já byl i v Columbusu osm let s Rostislavem Kleslou. Hráli tam taky Jaroslav Špaček, Robert Kron, Honza Hejda, Honza Hrdina, Franta Kučera… Čechy v týmu jsem měl, my jsme si dokázali udělat pohodu i v USA. Na druhou stranu je to něco jiného než v Praze. Není to takové, jako když s vámi sedí dvacet kluků, kteří jsou na sebe zvyklí a vědí, co od sebe očekávat. NHL je byznys…

Na druhou stranu vám prý v pozdějších letech vadili lidi okolo hokeje. Kteří?
Ke konci kariéry mi vadili lidi, co prošli kolem hokeje a mysleli si, že mu rozumí… Třeba někteří generální manažeři. Na to mám pořád stejnou odpověď – ať se starají o to, jak zajistit chod klubu. A nechají ty hokejové věci na sportovních manažerech.

Neměl jste představy, že byste zůstal u hokeje? Chtěl jste od něj rovnou přejít k podnikání?
Určitě, já jsem vlastně podnikal už během sezon v NHL, když jsem začal kupovat byty. A po konci kariéry v Boleslavi jsem si založil vlastní firmu. Je pravda, že jsem ještě v Bolce jeden rok dělal právě sportovního manažera, ale hlavní slovo tam pak člověk neměl. A mě tohle nebavilo. Pro mě to bylo… Nechci říct vysvobození, ale věděl jsem, že už u hokeje nikdy nebudu pokračovat.

Táta František přitom u hokeje zůstal celý život…
Kariéry jsme měli odlišné, taky jsme oba hráli v jiné době. Ale klobouk dolů, že pak táta skoro do sedmdesáti let trénoval. To já bych určitě nezvládl.

Vyrůstat pod jeho dozorem asi nebylo jednoduché, ne?
Pod tlakem je člověk od malička, pokud má tátu hokejistu… Cepuje vás, je na vás tvrdý. Ale do budoucna vám to pak jen pomůže, pokud to v hlavě zvládnete ustát.

Přešel jste teď od hokeje k jiným sportům?
Čtyři roky jsem chodil na box, teď jsem zase trochu skočil na tenis. Takže hodně chodím na kurt. A moje dcera hraje florbal a rád ji sleduju.

Takže zdraví, všestrannost a sportovní duch ve vás pořád je.
Určitě, občas vstanu a jdu se rovnou proběhnout. Aby člověk nezlenivěl a mohl si večer na pohodu dopřát vínko. (směje se)

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter