Doug Gilmour: Dopis mému mladšímu já

Dvakrát s týmem Cornwall Royals vyhrál Memorial Cup, jednu vyhrál kanadské bodování OHL a byl vyhlášen nejužitečnějším hráčem stejnojmenné ligy. Přesto si ho však v osmnácti letech na Draftu NHL nikdo nevybral. Jméno Gilmour vyslovilo až vedení týmu St.Louis Blues v následujícím roce, a to až ze 134. pozice. Kdo by tehdy řekl, že se otevřela brána do hokejového ráje legendě kanadského hokeje, vítězi Stanley Cupu z roku 1989 a majiteli zlaté medaile z Kanadského poháru z roku 1987. Hráč, jenž v NHL odehrál neuvěřitelných 20 sezón, se nyní rozpovídal na serveru The Players‘ Tribune, dopis věnuje svému mladšímu já.

Milý třináctiletý Dougu,

píši ti z budoucnosti. Je rok 2016. V Ontariu je pořád pekelná zima. Auta tady ale zatím nelétají. Užívají tady tekutiny s názvem proteinové nápoje a dokonce tu mají speciální mouku na přípravu sušenek.

Nevím, co si mám se všemi těmi plechovkami od nápoje Ensure počít.

Ten divný vanilkový prášek. Ten, který chutná jako křída. Táta ti dělá dva nápoje denně, měříš totiž 160 centimetrů a vážíš 50 kilogramů a moc dobře víš, že Bobby Orr měří přes 180 centimetrů a chybí mu pouze pár kilogramů k tomu, aby jeho tělo pokrýval metrák svalů.

Tvoje jediná šance je neustále usrkávat z hrníčků s Ensurem. Je to brutální.

Opakuj si ale stále tohle, ber to jaké takové malé životní moudro.

Je moc malý.

Vážně? Možná pro vás.

Je moc malý.

Vážně? Možná pro vás.

Říkej to sám sobě. Přestaň se tak vázat na matku. Nebo na otce. Nebo na bratra. Nebo na starší sestru. Všichni pracují pro vězení Kingston Peniteniary, ti nebudou mít problém poslat tě na trestnou lavici. V budoucnosti potkáš někoho, jako jsou oni. Jeho jméno je Pat Burns.

Osamostatni se. Nezapomeň se ale smát. Opakuj si ovšem stále ono moudro, a to do doby, než se dostaneš mezi juniory.

Opakuj si to tehdy, kdy tvůj tým dostane na domácím ledě nakládačku a ty budeš muset lítat po ledě s kýblem horké vody a čistit ledovou plochu, protože tvůj tým nemá rolbu.

Opakuj si to tehdy, kdy budeš běhat kopce, abys měl lepší kondičku.

Opakuj si to tehdy, kdy se konečně dostaneš do juniorského týmu a všichni budou vážit to, co máš v suspenzoru.

Opakuj si to tehdy, kdy si budeš muset dávat do toho suspenzoru závaží. Ale bacha, abys necinkal, až půjdeš na váhu.

Opakuj si to tehdy, kdy skončíš pátý v kanadském bodování OHL a draftují tě až v sedmém kole.

Opakuj si to tehdy, kdy tě pošlou zpět do juniorského týmu, ty stanovíš rekord v počtu nasbíraných bodů, ale ze St.Louis ti nabídka na smlouvu stejně nepřijde.

Je moc malý.

Vážně? Možná pro vás.

Zapamatuj si to. Budeš to potřebovat, abys přežil. Pojďme se bavit o tom, co se stane, až ti St.Louis žádný kontrakt nenabídnou. Věci začnou být totiž trochu divné.

Nebude to jako ve filmech. Když v roce 1983 ukončíš juniorskou kariéru, Blues budou zrovna ve velké krizi, co se vlastnictví týmu týče. Začíná se šířit zvěst, že se budou stěhovat do Saskatoonu. Jo, do Saskatoonu. Osmdesátky pro tebe budou těžké, chlapče. Ale musíš to zvládnout.

Mimochodem, Blues se tě asi chtějí zbavit. V médiích uslyšíš, že jsi příliš malý na to, abys hrál v NHL. Když začnou srpnové tréninkové kempy, nezbyde ti nic jiného, než nasednout do letadla a odcestovat Düsseldorfu.

Ano, Německo. Německý hokej.

Přesně, jak sis to v mládí představoval, viď?

Nebudu ti říkat, jak divné to bude. Mám pro tebe ale dvě rady.

Zapamatuj si frázi: „Drei pilsner, bitte!“

Když se poprvé představíš fanouškům v Düsseldorfu, světla ti budou svítit přímo do očí, hrát bude šílená hudba a budeš jezdit s pukem v jedné ruce a červeným nosem na tváři. Poté budeš muset hodit puk přes plexisklo mezi fanoušky, sehnout se, políbit paní na tvář a dát jí ten klaunovský nos.

Někteří budou sprejovat tvoje jméno na led a fanoušci budou šílet.

Znovu připomínám, jsou osmdesátá léta. Musíš to zvládnout. Abych ti to trochu přiblížil, když budeš přilétat do Německa, všechny žebříčky bude vyhrávat písnička „Codo – DÖF“.

Naštěstí se tam dlouho neohřeješ, takže to neber tak vážně. Po měsíci ti zavolá agent a řekne: „Vrať se domů“.

Blues se stěhovat nebudou. Mají nového majitele. Zůstanou v St.Louis a ty s nimi. Ale nebude to procházka růžovým sadem. Je to stejně šílené, jak to zní, Blues tě nebudou chtít kvůli tvým dovednostem.

Sedneš si vedle svého nového trenéra Jacquese Demerse a ten ti řekne:

„Dougu, jestli se chceš dostat do týmu, musíš držet krok. Nezáleží na tom, jestli hraje Marcel Dionne nebo Wayne Gretzky. Když oni půjdou do sprch, půjdeš prostě s nimi. Sleduj je úplně všude.“

Toto prohlášení ti úplně změní kariéru. Tehdy tomu ještě nebudeš rozumět (v nováčkovské sezóně budeš pořád vážit pouze 70 kilogramů), musíš se ale naučit, co to všechno obnáší, když se chceš stát hráčem NHL.

Přemýšlím nad tím, jak ti přiblížit podobu ligy, do které nastoupíš jako naivní junák. Vysvětlím ti to na příkladu, který snad pochopíš. Hrát NHL v osmdesátých letech je jako jezdit na vodních lyžích za člunem s výkonem 10 koní. Většinou se budeš snažit, abys nespadl na hubu.

Co to jsou tresty? Kdo ví. Nezabývej se tresty. Ber je jako zázrak.

Tvou prací bude konkurovat nejlepším hráčům světa. Pokud tě mnohokrát porazí, prohraješ. To je dané.

Když poprvé v životě nastoupíš proti obhájcům čtyř za sebou jdoucích Stanley Cupů z New Yorku Islanders, postaví se proti tobě útočná formace…

(Jsi připraven, mladej?)

Clark Gillies.

Bryan Trottier.

Mike Bossy.

Buď v klidu. Pij Ensure. Bude to v pohodě.

Naslouchej svému spolubydlícímu Brianu Sutterovi, ten si tě před tímto zápasem vezme stranou a dá ti tuto radu:

„Poslouchej. Ať se tam stane cokoliv, nikdy, opakuji, nikdy nebuď Gilliese. Nech tu spící příšeru být. Nekoukej se mu do očí. Protože když ho probudíš, jsme v rejži.“

Podívej, udržet se mezi nejlepšími neznamená pouze hrát tvrdě. Je to hlavně o psychice. Musíš vědět, co protihráči chtějí udělat.

Musíš být trochu „psycho“. Protihráči si musí myslet: Ježíši, ten chlap tam, to není všechno.

Získáš takový divoký výraz v očích.

Díky tomu získáš jednu přezdívku. Nechci tě strašit, ale kluci ti začnou říkat „Charlie“.

Je to zkrácenina pro Charlese Mansona. Pořád budeš ta malá krysa. Smiř se s tím.

Časem ti začnou říkat „Zabiják“.

Někteří hráči tě budou sekat do lýtka při každé příležitosti. V první třetině to budou brát jako žert. Nebude to bolet. Ve druhé třetině už to bude bolestivější. A ve třetí třetině tě budou chtít zničit.

Drobnosti.

Tenhle trik ale nefunguje na všechny. Některé hráče to naopak nakopne. Některé hráče zase bdueš muset prostě nechat. Nech Gilliese, jinak se budeš muset hodně omlouvat.

Chceš, abych mluvil o tom klučinovi s číslem 99?

Asi jsi o něm už slyšel. Ten dokáže dohnat junáky k pláči. Sleduj ho a snaž se od něj pochytit maximum. To, jak využívá volný prostor. To, jak dokáže pokrýt puk za bránou. To, jak dokáže projít nejen přes jednoho, ale klidně přes dva nebo tři protihráče jen proto, aby poslal do šance spoluhráče.

Uvidíš toho od něj mnoho.

Na začátku tvé kariéry u Blues dorazí Gretzky s Oilers do St.Louis. Naštěstí to bude kolem prázdnin, takže si kluci dají před zápasem menší party. Ve třetí třetině budete vést 5:2.

Poté se probudí a začnou hrát naplno.

Gretzky tě jednou obejde. Pak tě obejde podruhé. Když tě obejde potřetí, spadneš na zadek a on se bude řítit do akce.

Oilers vyhrají 5:6.

Vítej v tomto neuvěřitelném světě.

Během těch pěti let u Blues se naučíš, že je rozdíl mezi tím, když jsi dobrý a když jsi výborný. Naučíš se, že ještě nejsi mentálně připravený na to, aby ses stal velkým hráčem.

V roce 1988 tě vymění do Calgary.

Al MacInnis. Lanny McDonald. Joe Mullen. Kabina bude plná takových hráčů.

Nechci ti vykecat věci, které zažiješ. Dokud je nepoznáš na vlastní kůži, stejně jim nebudeš věřit.

Zaprvé. Vím, že miluješ baseball. Super, tak si natrénuj odpal. Bude se ti to hodit. Protože v roce 1989 budeš hrát ve finále Stanley Cupu (ne, nedělám si srandu) a proti tobě bude stát zatraceně dobrý brankář – Patrick Roy. Všechny první střely zlikviduje. V závěru šestého zápasu to na něj zkusíš bekhendem.

Vyrazí to, jak jinak. Puk se od něj ale odrazí do vzduchu.

Tref toho parchanta, jako když odpaluješ míček na baseballu!

Víš, jak to dopadne? Vstřelíš vítězný gól série.

Až se všichni tvoji spoluhráči seřadí, aby mohli převzít Stanley Cup, dívej se jim do tváří, zaměř se ale hlavně na tu Lannyho. Sleduj naplněné Montreal Forum, všichni stojí a tleskají vestoje. Važ si tohoto momentu. Stůj ale v pozadí. Jsi stále nováček, i po tom všem. Stanley Cup ale nad hlavu zvedneš, to se neboj. Všichni očekávají, že to uděláš.

Jo a nezapomeň říct kustodovi, aby koupil více piva. Mnohem, mnohem více piva. Až ukončíte oslavy v kabině, nasedneš do letadla a poletíš zpět do Calgary. Všechno pivo zmizí ještě před odletem. Sám sebe ani nepoznáš.

Během čtyř let ovšem Calgary přejde z extáze do mizérie. Zjistíš, že to není úplně tak, jak jsi o tom v mládí sníval a přijdeš na to, že NHL je občas jeden velký byznys.

Na začátku sezóny v roce 1991 se ráno probudíš v hotelu v San Jose a namíříš si to do koupelny. Uslyšíš, jak někdo z vedlejšího pokoje telefonuje. Najednou ale zaslechneš své jméno.

Je to nový generální manažer týmu Doug Risebrough. Mluví o tobě.

Mladej, spláchni záchod a běž zpátky do postele. Neposlouchej, co říká.

Neohýbej se níž a neposlouchej přes dveře.

Tvoje jméno totiž zaznělo ve spojení s arbitráží. Byl jsi na jednom patře s právníky. Jedno je jasné, nechtějí ti zaplatit. Najednou máš kolem sebe samé nepřátele.

S Risebroughem jste se nikdy nesetkali, i když předtím dělal u jiných týmů.

Nechceš slyšet, co říká. Furt si ještě můžeš jít lehnout zpět do postele.

Jenže ty se znovu skloníš k zemi, začneš poslouchat a uslyšíš něco, co tě pořádně vytočí.

„Chci vyměnit Gilmoura.“

Pak uděláš něco, čeho budeš dlouho litovat. Nemohl jsi ty slova přeslechnout. Jsi moc tvrdohlavý na to, abys to jen tak přešel. Následující měsíce budou tvé nejubožejší vůbec. Vždyť vlastně čekáš na to, až s tebou zametou. Na novoroční party svého týmu začneš několika spoluhráčům vyprávět, co se stalo. Řekneš jim, že tady jsi skončil.

Budeš s hráči chodit ven a budete litovat, jak to jde všechno do kytek. V Calgary jsi zažil úžasné chvíle, ale všechno to zmizí jako pára nad hrncem. Kvůli byznysu.

O čtyřiadvacet hodin později ti zazvoní telefon.

„Jdeš do Toronta, jsi součástí trejdu deseti hráčů.“

Toronto. Ptáš se, jestli tam budou média přátelštější, než v Calgary. Ani náhodou. Je to všude stejné.

Když se připojíš k týmu, nebudete prožívat úplně šťastné období. Bude to pěkně nepříjemný rok. Jenže v létě vedení Maple Leafs angažují nového trenéra. Jmenuje se Pat Burns.

Vzpomeň si na tátu. Ten na tebe nemusel řvát, stačilo, když se na tebe špatně podíval a ty jsi měl naděláno v kalhotách. Tak Pat je úplně stejný.

Během přestávky mezi třetinami přijde do kabiny a daruje ti takový pohled. Jediné, co můžeš udělat je říct: „Ano, trenére.“

Pat je nejlepší. Je jiný, než ostatní trenéři. Až v létě přiletí, zavolá ti a sdělí ti, že se s tebou chce setkat osobně. Sednout si. Dát si pivo. Pokecat.

Dá ti adresu. Naskočíš do taxíku a pojedeš přes zajímavou část města.

Jdeš se setkat s nový trenérem do jednoho… Podniku pro džentlmeny. Neříkej to matce.

Sedneš si s Patem, dáte si hodně studených drinků a proberete úplně všechno. Hlavně to, co společně uděláte proto, aby se týmu dařilo. Mluvíte spolu lidsky.

Jenže lidé vás v tom podniku začnou poznávat, vy se tedy seberete, skočíte do taxíku a zajedete do jiného, stejně džentlmenského podniku.

To všechno bude trvat asi 4 hodiny. Po deseti pivech spolu naplánujete budoucnost týmu Toronto Maple Leafs v roce 1993. Naplánujete, jak se vyhnout mizérii, jak vyhrát.

Pat ti řekne: „Dougu, chci, abys byl nejpilnější hráč na trénincích. Každý den.“

Ty řekneš: „Ano, Pate. Provedu.“

Pat na to: „Pokud to budeš plnit, všichni tě budou následovat.“

Ty řekneš: „Pate, já nevím, jestli dokážu vůbec vstát.“

Takže zjistíš, že je správný čas to zabalit. Na cestě do taxíku párkrát zakopneš, nakonec se to ovšem obejde bez zranění a ty dorazíš v pořádku domů.

Následující sezóna pro tebe bude jedna z nejpřínosnějších. Překonáš týmový rekord v počtu nasbíraných bodů. Budeš hrát ve skvělém týmu. Budeš se cítit, jako by celé město stálo za tebou. Budete mít finále Stanley Cupu na dosah ruky.

Jenže poté narazíš na číslo 99.

Budete je mít. Budete vést 3:2 na zápasy. V šestém zápase dojde na prodloužení a jeden gól by vám zajistil vstupenku do finále Stanley Cupu.

Pak se něco stane. Do konce života to nepochopíš.

Gretzky tě vezme hokejkou do obličeje. Začneš krvácet. Budeš si říkat: Je to tady. Je rozhozený.

Budeš si myslet, že finále už máte v kapse.

Jenže rozhodčí Kerry Fraser přijede k čárovému a začne s ním situaci probírat. Budeš přesně vědět, co se děje.

Fraser to neviděl.

Čárový ano. Jenže nemá odvahu na to, aby nechal vyloučit devětadevadesátku před jeho domácími fanoušky.

Žádný trest.

O pár sekund později Gretzky vstřelí vítězný gól a pošle sérii do sedmého zápasu.

Jestli ti můžu dát nějakou radu, tak tuto: Neřeš ten incident. Zapomeň na ten zápas. Nepodělej se. Série se vrací do Toronta a vy si můžete na domácím ledě zajistit postup do finále Stanley Cupu.

Nebyla to Fraserova chyba, i když to asi přepsalo historii. Hlavně na to zapomeň, máš před sebou sedmý zápas. Nikdy příště se tak blízko nedostaneš. Gretzky ti zůstane v hlavě, neodpustíš mu to.

Važ si těch let v Torontu, hlavně těch, v nichž po tvém boku stál Pat Burns. Protože Pat tento svět opustí nečekaně brzy. Budeš se s ním muset navždy rozloučit a nebudeš na to vůbec připravený. Život ubíhá proklatě rychle.

Nakonec budeš na Toronto vzpomínat hrozně rád.

Oblékneš dresy New Jersey, Chicaga, Buffala i Montrealu, ani se nestihneš vzpamatovat a všechno to bude za tebou.

Naučíš se mnoho věcí. Všechno to ani nejde popsat. Nedokážu přesně popsat, jaké to je teď vzpomínat na to, když jsem stál na ledě jako třicetiletý, dvacetiletý nebo třináctiletý.

Nedokážu popsat Gretzkyho ani Lemieuxe. V jejich podání to byla taková šachová partie.

Nedokážu popsat pocity, které se ve vás mísí, když vyhrajete Stanley Cup.

Nedokážu popsat, jaké t je odehrát 20 sezón v NHL.

Ale stejně ti to zkusím trochu přiblížit, mladej.

Když po zisku Stanley Cupu v roce 1989 dorazíš do kabiny, budeš psychicky mimo mnohem více, než si dokážeš představit. Budeš strašně šťastný, že je to všechno za tebou.

Poté uvidíš svého tátu, jak tam stojí a čeká na tebe. Uděláš si s ním fotku, abyste ani jeden na tento moment nezapomněli. Budeš pít šampaňské ze Stanley Cupu a on se bude smát od ucha k uchu.

Později se na tu fotku párkrát podíváš. Najednou se všechny vzpomínky vrátí. Nebudeš vzpomínat na tu sezónu jako takovou. Budeš vzpomínat na tu těžkou cestu, která k ní vedla.

Budeš vzpomínat na to, jak jsi v neděli dopoledne přišel domů ze zápasu, v němž jsi soupeři nasázel tři góly.

Pamatuješ si, co se po tom zápasu stalo?

Vyndával jsi tašku s vybavením z kufru auta, když v tom se ozval táta.

„Ne. Nech to tam,“ řekl.

Byl jsi pořádně zmatený, vzpomínáš si? Poté ti to vysvětlil.

„Dneska jsi ze sebe nevydal všechno. Všechno pro tebe bylo moc jednoduché. Nech ty věci v kufru.“

Takže jsi následující den hrál v tom mokrém a smradlavém vybavení.

Jednou jsi pak přišel ze zápasu pořádně naštvaný. Prohráli jste, ty jsi nezaznamenal ani bod, musel ses chopit kýblu s teplou vodou a uklidit ledovou plochu. Přišel jsi do bytu automaticky bez vybavení.

Pamatuješ si, co ti táta tehdy řekl?

„Hej, vrať se. Dnes jsi makal jako šroub. To je to, co po tobě chci. Skoč si pro tašku s věcmi.“

Zažiješ hodně věcí, mladej. Dobrých i zlých. Ale vzpomeň si na to, co říkal tvůj táta a všechno půjde lépe.

Teď odlož tento dopis a běž si dát skleničku drinku Ensure. Když se budeš cítit na dně, stále si opakuj toto:

Příliš malý? Možná pro vás.

Doug Gilmour

 

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter