Nebyl jsem Roy ani Brodeur, bál jsem se novinářů. Jak Toronto semlelo vítěze Calder Trophy

Obětovali za něj práva na Tuukku Raska. A toho kroku jistě zpětně mnohokrát litovali. Kvapná snaha získat brankářskou jedničku byla Javorovým listům málo platná. Andrew Raycroft, vítěz Calder Trophy za rok 2004, v Torontu vyhořel. I jeho případ ukazuje, jak náročné je hrát v ontarijské metropoli. Obzvlášť pokud jste se narodili někde poblíž. Své o tom ví třeba i Connor Brown, momentálně útočník ottawských Senators. Odchod k největšímu rivalovi ho osvobodil.

O Brownovi už u nás byla řeč, přečtěte si jeho story.

Tentokrát se pod drobnohledem ocitá Raycroft, dnes už bývalý gólman, v jehož náručí skončila před 16 lety trofej pro nejlepšího nováčka NHL.

Když si ho v roce 2006 Maple Leafs pořídili od bostonských Bruins za práva na Raska, věřili, že trefili do černého. Že právě přivedli nástupce Eda Belfoura, novou oporu mezi tři tyče.

Jásal i Raycroft. Narodil se nedaleko Toronta. O tom, že jednou navlékne ikonický dres tradičního klubu, snil od dětství. Jenže brzy poznal, že není všechno zlato, co se třpytí. Na vlastní kůži se přesvědčil o tom, že hokejisty v hlavním městě Ontaria svírá (nejen) mediální tlak jako obří svěrák.

"Ta tíha očekávání se na mě valila jako lavina. Postupně se to nabalovalo a pro mě bylo těžší a těžší podávat dobré výkony. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Nebyl jsem ani Patrick Roy ani Martin Brodeur, nedokázal jsem se z té situace vymanit svým talentem," vybavuje si Raycroft.

Ve své zpovědi pro The Athletic je je velmi upřímný. "Potřeboval jsem sebevědomí a čistou hlavou, ale ani jedno jsem nezvládl najít."

V první sezoně u Javorových listů odchytal koňskou dávku 72 zápasů. 37krát se radoval z výhry. Zní to skvěle? Možná na první dobrou. Během základní části šel rodák z Belleville herně dolů, nakonec zakončil premiérový ročník s úspěšností zákroků 89,9 procenta a hlavně bez play off.

Torontu unikl postup o jediný bod. A prsty mnoha samozvaných soudců ukazovaly na Raycrofta. Aby ne, když za posledních 12 utkání kryl jen 88,8 procent střel soupeřů a při své derniéře byl vystřídán po čtyřech kusech.

Raycroft zabředl do psychických problémů a už se z nich nevymotal. Přišel o své výsadní postavení, Fin Vesa Toskala ho vytlačil nejprve na střídačku a poté i o dům dál.

"Nejsem si jistý, zda jsem měl deprese, zda by lékaři tak mé stavy diagnostikovali, ale rozhodně jsem nebyl šťastný," popisuje dnes čtyřicetiletý Kanaďan své časy u Maple Leafs. "Byly chvíle, kdy mě vůbec netěšilo chodit na led. Nechtěl jsem se už s ničím vypořádávat, propadal jsem smutku."

Jestli ho zpětně něco mrzí, tak to, že tehdy nevyhledal odbornou pomoc. Proč se k tomu neodhodlal? Chyběl mu impuls zvenčí, nikdo ho k tomu nepostrčil. A zároveň ho sžírala obava, že torontští novináři se o jeho případných sezeních či léčbě dozví.

Ten tlak ze stran médií byl tak mohutný, že si Raycroft neuměl představit, že by ještě zesílil.

"Byl jsem vyděšený z toho, že by se to dostalo do novin," přiznává. Nechtěl dát žurnalistům další munici. Už takhle po něm pálili ostrými po každém nepovedeném představení. "Už by mě nekritizovali jen za slabé a prohrané mače, ale i za to, že svou situaci nedokážu ustát."

Očistec pro Raycrofta skončil v létě 2008. Vykoupením ze smlouvy. Záchvěvy svého brankářského umění poté předvedl v Coloradu, Vancouveru a hlavně v Dallasu.

Kariéru uzavřel před šesti lety po vzoru Belfoura - v druhé švédské lize. Jen na rozdíl od legendárního Orla mu chyběla vitrína individuálních ocenění, prsten pro vítěze Stanley Cupu a prošedivělé skráně.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter