Petr Adler: Vladimír Zábrodský odešel do hokejového nebe

Jakkoliv jsme všichni věděli, že Vladimír Zábrodský se kvapem blíží ke stovce let, přesto nás ta páteční zpráva zaskočila: jedna z největších legend českého hokeje všech dob zesnula. Vladimíru Zábrodskému bylo úctyhodných 97 let.

Jako každá silná osobnost, i on vzbuzoval nejrůznější reakce. Často hodně nepoučené, někdy také hodně zlé, neboť založené nejen na neznalosti, ale také (a to snad hlavně) na závisti.

Ve slušné společnosti se to má za neslušnost, citovat sebe sama, ale jelikož jsem měl vždycky silné potíže s rozlišováním mezi slušností a neslušností, dopustím se hříchu. Budu citovat sebe sama.

Totiž: čeští autoři David Lukšů a Aleš Palán před časem napsali a vydali o Vladimíru Zábrodském knihu. Jmenuje se Skutečný příběh hokejové legendy. Ta kniha je dodnes patrně tím nejúplnějším, nejvěrohodnějším a nejspolehlivějším vyprávěním o Vladimíru Zábrodském a jeho době.

I přikročím k tomu, že ocituji doslova své vyprávění o té knize, jak vyšlo krátce po jejím vydání na stránkách Neviditelný pes.

Citace začíná:

Vladimír Zábrodský byl a dodnes je (a dlouho asi ještě bude) jednou z nejzajímavějších postav v dějinách českého sportu.

Jeho osud, to není jenom osud špičkového hokejisty, který je dodnes oprávněně legendou mezi těmi, kteří holdují nejrychlejší týmové hře světa, nebo tenisty, který svého času dost často reprezentoval tehdejší Československo.

Osud Vladimíra Zábrodského totiž velice přesně zrcadlí osudy jeho původní vlasti.

Co na tom, řeknou si někteří, to se snad stává každému, ne?

Ano i ne.

Jsou mezi námi jednotlivci, ano, i celé kolektivy, kteří (které) drží hubu a krok. Své občanství pak vyjadřují pouze tehdy, kdy se nikdo nedívá (a kdy nikdo neposlouchá) občasným spíláním tomu kterému režimu, který je právě u moci, nad nápojem v nějakém podniku nižší úrovně (říkávalo se tomu nižší cenová skupina, a to označení mělo leccos do sebe).

Jednotlivců nebo kolektivů, kteří mají za svou občanskou povinnost nedržet hubu, natož pak krok, je mnohem méně.

A mezi ty patří Vladimír Zábrodský.

S jeho jménem je spojena řada úspěchů československého sportu doma i ve světě. Jsou ovšem i tací, kteří s jeho jménem spojují jedno z nejskandálnějších období v dějinách československého sportu: větší část tehdejší hokejové reprezentace se zničehožnic ocitla za komunistickými mřížemi, zatímco on ne.

Čeští novináři David Lukšů a Aleš Palán si dali za úkol přiblížit české čtenářské obci obraz Vladimíra Zábrodského takového, jaký byl, a jaký je.

Tihle dva mají za sebou ohromně zajímavá díla o dalších dvou českých hokejistech: Stanislavu Konopáskovi, jednou z obětí zmíněné komunistické zvůle, a Janu Suchém, který přišel v úplně jiné době.

Práce na vyprávění o Vladimíru Zábrodském, které nakonec vzniklo jako vyprávění Vladimíra Zábrodského, nebyla snadná. Autoři se sice se Zábrodským sešli začátkem století a odnesli si pár hodin zvukového záznamu, jenže to bylo právě v době, kdy zcela neoprávněně útoky na Zábrodského čest v Čechách dosahovaly úrovně bohapusté hysterie. Zábrodský si nebyl jist, co se po něm vlastně chce a - to hlavně - proč. Teprve když si přečetl knihu těchtýž autorů o svém bývalém spoluhráči Stanislavu Konopáskovi a jeho osudech, pochopil, že autorům nejde o nic víc (a nic méně) než o pravdu. S tím ovšem Vladimír Zábrodský neměl žádný problém.

Autoři podali Zábrodského příběh jako jeho vyprávění. Jistě, v původním znění muselo být v textu moře otázek, ale autoři to nakonec dokázali sepsat tak, že tam ty otázky nechybí: ve chvíli, kdy se čtenář dostává ke své vlastní otázce, dostává se mu odpovědi. Tohle je strašně těžká technika psaní, a musí se umět, má-li text zůstat alespoň tak strhující jako byl příběh, který vypráví. David Lukšů a Aleš Palán tento způsob vyprávění ovládají.

Kniha se čte jedním dechem. Vladimír Zábrodský neuhýbá a hovoří otevřeně o všem. Nemluví zatrpkle, i když je tu a tam cítit, že kdyby žil v Čechách, leccos by si s těmi, kteří o něm šíří takové pomluvy, vyříkal.

Několik věci je jasných: nikdo z těch, kteří Zábrodského tak či nak obviňovali, nepřinesl jediného důkazu. Naopak, Alena a Blanka Modré, dcery brankáře Bohumila Modrého, jednoho z těch, po nichž se svezla komunistická justice, si prostudovaly patřičné archívy a dodnes s Vladimírem Zábrodským kamarádí.

A hlavně: Vladimír Zábrodský se vyprávění o téhle části svého života nevyhýbá. Kdyby se cítil sebeméně vinen, mlžil by. Jenže on nemlží.

Kniha vyšla v edici České televize za spolupráce vydavatelství Grand Princ. Je doplněna řadou fotografií, z nichž některé až dosud nespatřily světlo světa.

Dobře se drží v ruce, dobře se čte, úvod vynikajícího historika českého sportu (a hokeje zvláště) Miloslava Jenšíka ji zasazuje do souvislostí jak doby, kdy probíhal její děj, tak do souvislostí dneška.

Čtenář nemusí být znalcem či obdivovatelem kteréhokoliv sportu, o nichž se v knize hovoří.

Bude stačit, když bude knihu Davida Lukšů a Aleše Palána o Vladimíru Zábrodském číst jako vyprávění o době a o lidech, kteří v té době žili.

O tom totiž tahle knížka je.

Citace skončila.

Odpočívejte v pokoji, Vladimíre Zábrodský.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter