Steve Moore: mlčeti zlato?

Smí Steve Moore říkat veřejně a upřímně, co si myslí o svém bývalém protihráči Toddu Bertuzzim? Celých 10 let uplynulo od neslavného zákroku tehdejšího útočníka Vancouver Canucks na tehdejšího útočníka Colorado Avalanche (na snímku), a konečně se zdá, že Moore dostane za zákeřný zákrok Bertuzziho zaplaceno.

Ten zákrok stál Moorea zbytek hokejové kariéry. Bertuzziho stál skoro jednu necelou sezónu.

Jenže zprávu o mimosoudním urovnání zveřejnil pouze Bertuzziho právník. Potvrdilo ji vedení Canucks. Nepotvrdil ji Mooreův právník, a nepotvrdil ji ani soud.

Pakliže k tomu urovnání nedojde před pondělkem 8. září, půjde celá věc k soudu.

A právě tomu se chce NHL vyhnout.

Podle zveřejněných zpráv se obě strany dohodly, že Moore dostane něco mezi 25 až 33 milióny dolarů. Zprávy neříkají, kolik z toho zaplatí Bertuzzi a kolik z toho zaplatí Canucks. Nemluví ani o tom, zda Bertuzzi a Canucks zaplatí Mooreovy náklady (ty se samy o sobě pohybují za ta léta v oblasti miliónů dolarů). Hovoří ale o tom, že v dohodě je zahrnuto ustanovení o mlčenlivosti.

A o to právě jde. Nikdo z nezúčastněných netuší, co to ustanovení zahrnuje. Může to být pouze výše částky, již Moore dostane. Může to být ustanovení o hrazení nákladů. Může to také být rozpočet, kdo bude platit kolik. A může to být potvrzení, že Moore dostane peníze a od té chvíle bude zticha.

Kamenem úrazu je právě tohle poslední ustanovení. NHL, Bertuzzi i Canucks si přejí, aby výplatou celá věc skončila, Moore a jeho právníci naznačují, že s tím nemíní souhlasit.

Trochu dějepisu

V zápase Canucks proti Coloradu v únoru 2004 Denveru narazil Moore do útočníka Canucks Markuse Näslunda. Přivodil mu lehký otřes mozku a naštípnutou kost v oblasti lokte. Näslund byl právě tou dobou nejlepším střelcem ligy.

Rozhodčí Dan Marouelli a jeho partner, Rob Martell, zákrok neodpískali. NHL přezkoumala záznam zápasu a jejich rozhodnutí potvrdila: šlo o zcela obyčejný hokejový zákrok, a Moore nemůže za to, že se Näslund zranil.

Hlavní kouč Canucks Marc Crawford tehdy ostře protestoval: rozhodčí prý nedokázali zařídit, aby Moore měl k Näslundovi patřičnou úctu.

Za pět dnů se hrála odveta ve Vancouveru. Hráči Canucks šli po Mooreovi sice ostře, ale rvačky, které způsobili, nebyly nijak moc zvláštní. Přesto považovali tehdejší výkonný vice-president ligy Colin Campbell a ředitel rozhodčích Andy van Hellemond za nutné zavolat o přestávce po první třetině do kabiny rozhodčích, aby jim zdůraznili, že si mají dát pozor na zbytečné výtržnosti.

Colorado tou dobou vedlo 5:0.

A ve třetí třetině se to stalo. Moore neodpovídal na Bertuzziho výzvy, aby se s ním popral. Bertuzzi si najel na Moorea zezadu, srazil ho na led a mlátil do něj dál. Když se nakonec podařilo Bertuzziho odtáhnout od jeho oběti, zůstal Moore ležet v bezvědomí na ledě. Tak zůstal celých 10 minut, dokud ho neodvezli na nosítkách do sanitky, která ho převezla do vancouverské všeobecné nemocnice. Odtud byl později převezen do nemocnice v Denveru.

Diagnóza: tři zlomené obratle v krční oblasti, otřes mozku třetího stupně, poškození obratlových vazů, poškození nervového ústrojí brachial plexus, tržné rány na obličeji, ztráta paměti. Colorado zápas vyhrálo 9:2, ale to už bylo v tuto chvíli fuk.

Věc se, přes protesty NHL, dostala před trestní soud ve Vancouveru, který uznal Bertuzziho vinným těžkým ublížením na těle. Za to mohl dostat až půldruha roku za mřížemi. Bertuzzi ovšem vinu přiznal, takže trest byl opravdu směšný: dostal roční podmínku s tím, že má vykonat 80 hodin obecně prospěšných prací a po dobu podmínky nesmí hrát žádný zápas, v němž by hrál i Moore. To bylo ze všeho nejsmutnější, protože Moore už byl mimo hru, a zůstane mimo ní do konce svých dnů.

NHL rozhodla, že Bertuzzi nesmí hrát až do konce sezóny Canucks, což ho stálo pouhých 13 utkání pravidelné sezóny a sedm zápasů v playoff. Canucks dostali pokutu ve výši jedné čtvrtiny miliónu dolarů. NHL pak udělila Bertuzzimu dodatečný zákaz hry, jenže další sezónu ztratila díky výluce let 2004-2005, a před zahájením příští sezóny vrátila Bertuzziho po jeho odvolání do hry.

A od té doby se táhla nejrůznější soudní a mimosoudní jednání. Vyvrcholila sdělením Mooreova právníka, že jeho strana má důkazy, že vedení Canucks nejen, že okamžitě nevyřadilo útočníka Brada Maye, který před oním osudným zápasem prohlásil, že mužstvo vyhlásilo odměnu za potrestání Stevea Moorea (ještě, že neřekl, že to byla peněžitá odměna), ale že tuhle náladu ve svém mužstvu navíc ještě podporovalo.

Ostatně, pokuta, kterou museli Canucks zaplatit, jakkoliv ji liga formulovala jako trest za to, že vedení mužstva neudrželo pořádek, se zdá nasvědčovat, že na tom tvrzení muselo být něco pravdy.

A odtud vedla cesta rovnou k tomu, že nejvyšší ontarijský soud vyhlásil, že přelíčení začne 8. září dopoledne.

Co bude dál?

Steve Moore se původně dožadoval částky 68 miliónů dolarů. To není dohad, tak to stojí v jeho žalobě, která je veřejně přístupná.

Zda by dostal celou částku, to je ve hvězdách, stejně, jako je ve hvězdách většina soudních rozhodnutí.

Jenže v případě, že by přece jenom došlo k mimosoudnímu urovnání, bude částku, kterou dostal vědět pouze Moore (a jeho rodina), Bertuzzi (a jeho rodina), Canucks a vedení NHL. A také, pochopitelně, ředitelství banky, v níž má Moore účet. Nikomu z nich nevadí, když ta částka zůstane nezveřejněná, a je také možné, že to je jedno i kanadské veřejnosti.

NHL má ovšem patrně největší zájem ze všech zúčastněných stran, aby k soudnímu přelíčení nedošlo. Vše, co je dnes pod pokličkou, neboť jde o důvěrná sdělení mezi právníky a jejich zákazníky, by vyšlo najevo. A jelikož nejde o žádná důležitá tajemství, jejichž zveřejnění by ohrozilo bezpečnost Kanady nebo, nedej přírodo, celého civilizovaného světa, vše, co je proneseno v soudní síni je zveřejnitelné. A že by to bylo zveřejněno, na to můžeme vzít jed. Nejen, že je Kanada hokejem posedlá, ale mezi hokejovými fanoušky se také šíří názor, že násilí, které by neprošlo obyčejnému občanovi na chodníku, by nemělo procházet ani profesionálnímu hokejistovi na ledě.

Jistě, hokej je tvrdý sport, plný vzájemných nárazů a podobných krás, jenže všechno by mělo mít své meze. A záměrné ublížení na těle ty meze překračuje, ať se to NHL líbí nebo ne.

Kanadské (a severoamerické vůbec) právo je založené na britském. Kromě strohé řeči paragrafů v něm značnou úlohu hraje selský rozum a precedens. Proto může dojít k zraku Evropana nepochopitelným jevům. Například: obránce Boston Bruins Zdeno Chára narazí útočníka Montreal Canadiens Maxe Paciorettyho v montrealském Bell Centre do hrazení tak nešťastně, že Pacioretty narazí hlavou o sloupek, na němž visí ochranné sklo a utrpí vážné zranění. Severoameričana vůbec neudiví, že se do věci vložila quebecká policie a pak prokuratura, aby věc vyšetřily a zvážily žalobu vůči Chárovi. Vyšetřovatelé vyslechli všechny strany, prověřili všechny možné důkazy, a pak rozhodli, že tady nejde o trestný čin.

To je precedenční rozhodnutí: od něj se budou odvíjet podobné případy v budoucnu.

Ovšem: NHL celou tu dobu skřípala zuby. Někdo zvenčí, kdo podle názoru vedení ligy nechápe, že hokej je něco jiného než salónní hra na fanty, zasahuje do vnitřních věci ligy.

Proč nechce Moore mlčet?

“Pět let poté, co k tomu došlo, jsem strávil snahou se uzdravit, dostat se zpět do NHL,” řekl nedávno Moore. “V podstatě jsem nedělal nic jiného než že jsem chodil po všech lékařích, kteří jsou odborníky v této oblasti. Hledal jsem někoho, kdo by mi pomohl.

“Po zhruba pěti letech mi řekli, že jsem udělal zázračný pokrok, ale že mi nikdo z nich nedá lékařské povolení, abych se mohl vrátit k hokeji.

“To pro mě byly těžké chvíle. Od doby, kdy mi bylo dva a půl roku jsem snil, že budu hrát v NHL. Přesto, že jsem byl mimo hru tak dlouho, stejně to bylo velice těžké, přijmout, že už si v životě nezahraju.”

Je jedno, zda NHL s Moorem soucítí nebo ne. Jisté je jedno: liga si velice nepřeje, aby její hráči (či jiní zaměstnanci) museli v soudní síni říkat pravdu a vůbec nic vic než pravdu, a k tomu nechť jim dopomůže ten (ta?) nahoře.

Zde je precedent: v předsezónním exhibičním utkání mezi Boston Bruins a St. Louis Blues se v roce 1969 porvali (a mlátili hokejkami) obránce Bruins Ted Green a útočník Blues Wayne Maki. Výsledek: Greena odvezli s proraženou lebkou do nemocnice. Strávil pět hodin na operačním stole a lékaři měli za zázrak, že ho zachránili.

Policie v kanadském hlavním městě Ottawě obvinila oba z tělesného útoku. Státní žalobce poslal věc k soudu. Výpovědi obou pánů nemohly ligu nijak nadchnout;

Maki u soudu řekl, že rvačky, včetně soubojů za použití hokejek, jsou v hokeji každodenní záležitost: “Přece nemůžete nikomu dovolit, aby si na vás vyskakoval.”

Green ho podpořil: “Rozhodně si nemyslím, že byste v našem mužstvu našli moc chlapů, kteří by nosili krajkové kalhotky.”

Tehdejší vedení ligy lapalo po dechu, ale aby něco moc měnilo, to ne.

A teď má NHL na krku další dávku špinavého prádla. Není divu, že by byla ráda, kdyby si je účastníci sporu vyprali v soukromí. Liga si rozhodně ani dost málo nepřeje, aby (zvláště ve Spojených státech, kde jsou možné trhy opravdu největší) platil ten starý žert: “Šel jsem na box, a hle, on se z toho vyklubal hokejový zápas.”

Bude kvůli tomu muset zůstat Steve Moore navěky zticha, nebo zvítězí zdravý rozum?

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter