Časy se mění. Předznamenává znatelný pokles rvaček v hokeji jejich definitivní konec?

2. prosince 17:54

Radek Černý

Ještě před deseti lety měl divák, který navštívil zápas severoamerické NHL, téměř padesátiprocentní naději, že součástí jeho sportovního zážitku bude i adrenalinová vsuvka v podobě pěstního souboje gladiátorů oblečených v hokejové výstroji. Od té doby se situace dramaticky změnila a rvačky se diváci dočkají pouze v necelé pětině všech zápasů základní části.

Hokej je kontaktní sport a hráč, který je v držení puku, může být napadán. Pravidla upravují, co je ještě dovoleno, a co už ne. Hokej je také jediný profesionální sport, kde za rvačku nenásleduje automatické vyloučení do konce zápasu. Oba kohouti dostanou „pouze“ pětiminutové tresty, a pokud rozhodčí neshledají ani jednoho vyloženým „provokatérem“, za což jsou dvě minuty navíc, pokračují obě mužstva ve stejném počtu hráčů na ledě.

Toto jsou oficiální pravidla. Bitky v NHL však mají i řadu nepsaných pravidel. Tato pravidla se v průběhu času neustále vyvíjí. 

Před lety byla naprosto běžná situace, že se na ledě utkali dva hráči ze čtvrtých lajn, každý s průměrným časem na ledě pod pět minut. Nejčastější motivací k této akci bylo nabuzení vlastního týmu, většinou tahajícího v zápase za kratší konec. Vše probíhalo podle stejného scénáře. Trenér prohrávajícího, či tápajícího týmu poslal na led svou lajnu „ostrých hochů“, aby rozjetého soupeře zbrzdila sérií tvrdých hitů. Reakce soupeře byla většinou blesková, na led skočila i jeho čtvrtá lajna a diváci v hale zpozorněli. Bylo jim jasné, že v následujících vteřinách se rozhodně nudit nebudou. Výsledek souboje těžkotonážních vah měl často rozhodujícím vliv na další vývoj utkání.

Dalším úkolem byla ochrana spoluhráčů. Dave Semenko se v Edmontonu staral o Gretzkého, Bob Probert v Detroitu o Yzermana a i v dalších týmech byli hráči, jejichž prvořadým úkolem bylo dohlížet na to, aby se jejich mužstvu nedělo žádné příkoří. Don Cherry to kdysi pojmenoval pregnantně: Pokud existovalo v NHL pravidlo, podle kterého se nikdo nesměl Gretzkyho dotknout, mělo to pravidlo název Semenko a McSorley.

I díky tomu patřili bitkaři vždy k nejpopulárnějším hráčům svých týmů. Neoslňovali brilantní technikou, perfektním bruslením či vytříbeným smyslem pro kombinaci, věděli, že jejich role v týmu je odlišná. Většinu zápasu trpělivě vysedávali na střídačce a sledovali, zda soupeř chová dostatečnou úctu k jejich spoluhráčům. V případě, že se protivník odchýlil od psaných či nepsaných pravidel, nastal jejich čas. Takoví byli „enforcers“, jak je v zámoří většinou nazývají. Říkat jim v našem jazyce „bitkaři“ tak není úplně přesné. Spíš „policisté“, jejichž náplní práce je vynutit si u soupeře respekt, pro sebe, své spoluhráče i celý tým.

Dnes jsou tito klasičtí enforcers ohroženým druhem, možná těsně před vymřením. Samozřejmě myšleno obrazně, ze sportovního hlediska.  Co způsobilo změnu situace? Proč se tento druh hokejového řemesla, těšícího se značné popularitě, stal během několika posledních let takřka nežádoucím jevem?

Důvodů je hned několik. Jedním z hřebíčků zatlučených do „bitkařské rakve“ bylo zavedení platového stropu. Už po několika letech zjistili majitelé klubů, že jim platový strop značně svazuje ruce, a pokud si chtějí udržet štědře placené hvězdy, musí ušetřit jinde. Začali přemýšlet, zda se jim vyplatí vydávat část svých omezených fondů na mzdy hráčů, kteří moc hokejové dovednosti nepobrali a po většinu zápasu vysedávají na střídačce. Rozhodování jim ulehčily i nové změny pravidel. NHL přitvrdila v posuzování nedovolených zákroků, především u zákroků holí jako hákování nebo sekání. Hra se tím zrychlila a pročistila. 

V roce 2011 zemřeli tři mladí hráči, kteří v NHL plnili roli „bitkařů“. Wade Belak, Derek Boogard ani Rick Rypien nezemřeli přímo při bitce na ledě, ale jejich smrt byla připomínkou fyzických i psychologických následků, která jsou spojena s tímto tvrdým sportem. Tyto smutné události, spolu s pokroky ve výzkumu mozku a soudními procesy mezi bývalými hráči a NHL, způsobily, že se vedení ligy více zaměřilo na hráčský komfort na ledě i mimo něj. 

Dalším neopomenutelným aspektem je změna trendu. Hokej se vyvíjí a časy, kdy byla hra především bojem o každou píď ledu, jsou pryč. Dnešní hokej je zejména o rychlosti, liga se výkonnostně hodně vyrovnala a často rozhodují maličkosti. Standartní klišé při stavbě týmu, které platilo spousty let, spočívající ve dvou produktivních formacích, jedné tzv. checking line s obrannými úkoly a čtvrté lajně plné ostrých hochů, je již za zenitem. Dnes se i od hráčů tzv. bottom six, tedy třetí a čtvrté lajny, očekává, že budou disponovat dostatečnými hokejovými dovednostmi. Především v play-off platí, že rozhoduje dostatečná šířka kádru.

Staromilce, kteří se slzou v oku vzpomínají na doby, kdy byl led během hokejového utkání zasypán odhozenými rukavicemi, může držet v naději fakt, že dokud bude hokej kontaktním sportem, kde je dovolen fyzický kontakt se soupeřem, vždycky bude potřeba někdo, kdo bude dohlížet, aby se do spoluhráčů naráželo s úctou a respektem.

Share on Google+

RSS | Kontakt | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@nhl.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz

© Copyright - Všechna loga a známky NHL, loga a známky týmů NHL, jakožto další vlastnické materiály včetně log konferencí a obrázků Stanley Cupu jsou vlastnictvím NHL, NHL Enterprises, L.P. a příslušných týmů. © NHL Enterprises, L.P. Všechna práva vyhrazena.