Petr Adler: bez hráčů je nula i ten nejlepší kouč

11. října 2016, 3:52

Petr Adler

Za úspěch mužstva mohou hráči, říká kouč Toronto Maple Leafs (a čas od času také Kanady) Mike Babcock (na snímku). Za neúspěch sice mohou většinou také, ale o tom už Babcock zase tolik nemluví. Asi proto, že ví, že neúspěch mužstva stojí místo zpravidla právě kouče. Nejspíše proto, že vyhodit jednu osobu je mnohem jednodušší než vyrazit jich celých třiadvacet.

Kanadě se podařilo vyhrát Světový pohár 2016. Babcock tak získal neuvěřitelné prvenství: má doma Stanleyův pohár, Světový pohár, mistrovství světa, mistrovství světa dvacítek a olympijské zlato.

|Jenže na otázku, co tomu říká, krčí Babcock rameny: to tajemství, říká, se jmenuje “musíte mít dobré hráče. Loni jsem v NHL po 82 kolech skončil na posledním místě. Nejhorší kouč. Takže abychom to nepřeháněli. Máme za sebou (s mužstvem Kanady) úspěšný měsíc.”

Hráči, kteří jezdili po ledě Air Canada Centre s tou prý uměleckou podivností, která si říká Světový pohár, nad hlavou, ovšem tvrdí opak. Někteří šli dokonce tak daleko, že vyslovili domněnku, že jejich kouč kecá.

Ovšem, třeba takový Logan Couture (San Jose Sharks) to řekl jemněji: “Nemyslím, že by to byla úplná pravda. Domnívám se, že koučové mají na úspěch mužstva ohromný vliv.”

A pokud jde o Babcocka, dodává Couture: “Jeho systémy a úcta, kterou vyžaduje bez jediné výjimky, jeho přístup k zápasům, z toho všeho se člověk může naučit mnohému.”

V mnoha případech jde o drobnosti, jichž si všimne málokdo. Třeba v prvním finálovém utkání proti Evropě poslal Babcock na led řadu Sidneyho Crosbyho (Pittsburgh Penguins) hned po ukončení hry v oslabení. Nedal řadám Evropanů čas k přeskupení po právě ukončené přesilovce. Výsledek: gól z hole Brada Marchanda (Boston Bruins). Vedení 1-0.

Je to tím, řekl Corey Perry (Anaheim Ducks), že Babcock “chce vyhrát stejně jako my.”

Úcta ke střídačce

Babcock svým přístupem připomíná sarkastické poznámky Glena Sathera z dob, kdy vedl Edmonton Oilers od jednoho pohárového vítězství ke druhému. “Když mám na střídačce takové hráče,” tvrdil Sather, “spočívá můj hlavní trenérský přínos v tom, že vím, kdy mám otevřít vrátka ze střídačky na led.”

Je pravda, že sestava, která se honosila takovými jmény jako Wayne Gretzky, Jari Kurri, Mark Messier, a není snad třeba jmenovat dál, věděla, co dělá, a co má dělat.

I když je také pravda, že Sather se postaral, aby měl komu otevírat vrátka, protože zodpovědnost za sestavu ležela na něm jako na generálním manažerovi.

A je také pravda, že někdy používal hodně neobvyklých prostředků k tomu, aby své hráče vybudil málem až k nepříčetnosti.

Tato příhoda je dnes pověstná a dodnes příznačná: po druhé třetině jakéhosi utkání se vřítil Sather rozezleně do kabiny a přede všemi vyspílal Gretzkymu tak, že by od něj sebehladovější pes nevzal ani tu pověstnou kůrku. Gretzky odsekl, že ho bolí koleno.

Sather pokrčil rameny a odešel mlčky k lékaři mužstva Dr. Cambellovi, vzal si od něj dva aspiriny a náplast, vrátil se ke Gretzkymu a položil stručnou otázku: “Který?” Gretzky ukázal stejně tak mlčky na patříčné koleno, Sather mu na něj položil ty dva aspiriny, přilepil je, a dodal řečí starého lékaře, který ještě chodíval navštěvovat své nemocné k nim domů, s kufříkem plným léčiv a nástrojů v ruce: “Kdyby to bolelo ještě ráno, zavolejte.”

To vytočilo Gretzkyho tak, že skoro viděl rudě. Ve třetí třetině třemi brankami otočil stav utkání. Oilers zvítězili.

A Sather šel ve své důsledností tak daleko, že ráno před tréninkem přistoupil ke Gretzkymu: “Ještě to bolí? Asi ne, co? Že jste nezavolal.”

Stalo se to před více než třemi desítkami let, a oba pánové, když na to po letech přijde řeč, řičí smíchy.

Ten dělá to, a ten zas tohle

Babcock dává přednost sdílení pocitu: “Pánové, tady jsme v zaměstnání. Tady se netrpí žádné srandičky.”

John Tavares (New York Islanders) to popisuje doslova (ovšem anglicky) takto: “Když promluví, je velice stručný. Je dokonale přímočarý. A intensivní. Chce, abychom jako skupina hráčů pochopili, jak nám to, co po nás chce, pomůže, a proč. Člověk si musí dávat pořád pozor.”

Babcock sice odmítá mluvit o tom, zda se opírá o sebedůvěru, ale ví, z čeho může taková důvěra v sebe a ve vlastní síly vycházet: “Čím víc vyhráváte, tím více cítíte, že umíte vyhrávat. Čím jste úspěšnější, tím je vaše ruka na kormidle pevnější. Kdybyste šli rovnou z Moose Jaw do New Yorku, byl by to děsný skok.”

Na vysvětlenou: Moose Jaw je malé městečko uprostřed prérií v Saskatchewanu, o zhruba 33 tisících obyvatel, proslavené hlavní kanadskou školou pro vojenské letce.

Babcock sice zahájil trenérskou dráhu uprostřed Alberty, kde vedl mužstvo Red Deer College, ale pak přešel do juniorské Západní hokejové ligy (WHL), a vedl v ní Moose Jaw Warriors.

Jenže, dodal, “Když budete postupovat z menšího městečka k většímu, a pak k ještě většímu, nemůže vás příchod do New Yorku překvapit tolik, jako kdybyste tam přišel rovnou z Balíkova.”

Opět je zřejmé, že ví, o čem mluví: z Moose Jaw se Babcock vrátil k vysokoškolskému hokeji jako kouč v albertské Lehtbridgi, odtud zpět do WHL (Spokane), pak do AHL (Cincinnati, kde působil na farmě Anaheim Ducks), a odtud už rovnou do NHL: ovšem, přes místo asistenta hlavního kouče v Anaheimu, až k místu hlavního (a úspěšného) kouče u Detroit Red Wings. Odtud vedla cesta k jeho slavnému přestupu do Toronta.

Ovšem, dodal Babcock, “abychom se vrátili k věci: můžete být jako kouč sebeznamenitější, ale abyste vyhrál, potřebujete mít znamenité hráče.”

Proto, usmál se zástupce generálního manažera Maple Leafs Mark Hunter, mu Babcock volá snad každý den nejméně jednou se žádostí, aby mu našel pro každé místo v mužstvu ty nejlepší hráče.

Ne, Babcockovi nejde o to, aby měl na soupisce 23 Sidneyů Crosbyů nebo, nedej přírodo, Wayneů Gretzkych. Ono by to ostatně ani moc dobře nešlo. Ani v dřívějších dobách, natož pak dnes, ve věku mzdových stropů. Babcockovi jde o to, aby všichni ti nejlepší hráči zpívali z téhož listu. Jak řekl zmiňovaný Gretzky před olympiádou roku 2002, aby každý hráč pověsil svoji sebestřednost na věšák u vchodu do kabiny. Doslova: leave your ego at the door.

Jakkoliv na tom může něco být, John Tavares to vidí trochu jinak: “Známe z dějin spoustu mužstev, která se skládala, alespoň na papíře, z jednoho nadaného hráče vedle druhého. A žádné z nich nedosáhlo očekávaných úspěchů. Proč? Protože ta mužstva neměla kouče a jeho spolupracovníky, kteří by dokázali udělat ze sbírky hvězd mužstvo. Sjednocené mužstvo, jehož hráči všichni vědí, co mají hrát, jak to mají hrát, a proč to tak mají hrát.”

Hm, pokrčil rameny Babcock, to je hezké, co ten Tavares říká, ale v takovém případě si nepřeje být vynášen do nebe proto, že přivedl hvězdné mužstvo k úspěchu, a stejně tak si nepřeje, aby ho obecenstvo považovalo za neschopného vejtahu jenom proto, že nedokázal zažehnout hned napoprvé v průměrných hráčích onu pověstnou hvězdnou jiskru.

“Všechno je v hráčích,” uzavřel debatu Babcock tak, že už nemělo cenu v ní pokračovat dál.

Share on Google+

RSS | Kontakt | Reklama - © Copyright: BPA sport marketing a.s. & eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@nhl.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz

© Copyright - Všechna loga a známky NHL, loga a známky týmů NHL, jakožto další vlastnické materiály včetně log konferencí a obrázků Stanley Cupu jsou vlastnictvím NHL, NHL Enterprises, L.P. a příslušných týmů. © NHL Enterprises, L.P. Všechna práva vyhrazena.