Petr Adler: hráči se stydí říkat, co si myslí doopravdy

Kde jsou ty zlaté časy, kdy stávali před novinářskými kamerami a mikrofony takoví Jeremy Roenick nebo Brett Hull? Tihle dva se nestyděli oznámit světu, co si myslí doopravdy.

Třeba: když se Roenickovi (známému jako JR) přihodilo, že ho soupeř vzal hokejkou přes obličej, aniž byl potrestán, povolal JR k sobě po zápase kameramany, postavil se k nim tak, aby byla zakrvácená rána vidět co nejlépe, a vyjel velice nešetrně nejen po rozhodčích, ale i po lize, která je zaměstnává (viz snímek). Řekl doslova, že NHL by se měla zatraceně stydět za to, že má takové zaměstnance.

Ani Hull (známý jako Golden Brett, čili zlatý Brett) si nikdy nebral servítky. Když se mu něco nezdálo, vypálil to na plné pecky. Včetně otevřených kritik rozhodčích, protihráčů, ale někdy také dokonce svých vlastních kolegů.

Kolik ti dva nakonec zaplatili na pokutách, neboť NHL vidí nerada, když někdo veřejně pere její špinavé prádlo, toho už se asi nedopočítáme. Kolikrát jim vedení jejich mužstev v zákulisí naznačilo, že se mají (alespoň před novináři) trochu uklidnit, to už se také asi nedovíme. Víme ale, že v několika případech byla ta “ty-ty-ty” vyslovena za současného pomrkávání: “Máš sice, chlapče, pravdu, ale my ti musíme vyspílat, abychom učinili zadost ligovým pravidlům.”

I takový Wayne Gretzky byl skromnější. Jistě, na ledě si často stěžoval rozhodčím, třeba i tehdy, kdy nepotrestali protihráče, který se k němu jen přiblížil se zlým úmyslem, ale jinak šel tak daleko, že sám o sobě mluvíval ve třetí osobě. Mimochodem, za to stěžování si vysloužil novou přezdívku. Jak se mu před tím říkávalo Wayner, začali mu někteří říkat Whiner (doslova: ukňučený).

Mezi upřímné patříval také Petr Klíma. Když se ho novináři ptali, co říká tomu, že si tehdejší kouč Edmonton Oilers John Muckler stěžuje, že dává málo branek, odpověděl, že to by musel mít zatraceně dlouhou hokejku, aby mohl střílet ze střídačky.

Klíma se vůbec proslavil břitkým vtipem.

Kanadské noviny mají dobrý zvyk, že v den před zápasem pohovoří s hráči, aby pak měly články, které v den utkání zápas uvádějí.

Jednou se takhle zastavil v kabině po tréninku den před zápasem Oilers s New Jersey Devils kolega Mark Spector (dnes komentátor sítě Sportsnet, tehdy reportér listu Edmonton Journal) právě před Klímou: Petře, co říkáte tomu, že Peter Šťastný zdrhnul?

Byla to dost pitomá otázka, jak dnes připouští i samotný Spector. Šťastný měl tenkrát za sebou řádku sezón v NHL, a když v roce 1980 utekl z tehdejšího Československa (ke Quebec Nordiques), bylo Klímovi 16 let, takže měl úplně jiné starosti než byl útěk nějakého Petera Šťastného z nějakého Slovanu Bratislava.

Klíma zareagoval okamžitě: “Cože? Šťastný zdrhnul? A to se mi říká až teď?”

Spector se prohnul smíchy, a když se narovnal, byl Klíma už dávno pryč. Ale Spector měl za to článek, v němž si mohl utahovat sám že sebe.

To byla zlata léta. Třeba: Glen Sather, když ještě koučoval Oilers, si čas od času před novináři postěžoval, že jeho hvězdný obránce Paul Coffey udělal na ledě to či ono špatně. Novináři, vědomi si toho, že mají před sebou okamžik, který skončí palcovým (a tučným) titulkem, okamžitě zašli za Coffeym, kterému řekli, co o něm právě řekl jeho šéf. Coffey nikdy nezaváhal a vždycky odsekl, co si myslí o Satherově názoru, někdy dokonce o Satherovi vůbec.

Zajímavé, mimochodem, je, že ti dva jsou dodnes velicí kamarádi.

Časy se mění, co bejvalo není

Něco takového dnes v NHL nenajdete.

Proč jste prohráli?

“Nějak nám to na začátku nebruslilo, a pak už bylo pozdě bycha honit.” Nebo: “Nedodrželi jsme herní plán, který nám předepsali koučové.” Případně: “Koučové nás připravili dobře, ale my jsme to zvorali.”

Co budete muset udělat, abyste vyhráli?

“Budeme muset všichni zabrat na 150 procent.” (Jak se to dělá, to už v odpovědi nenajdete.) Nebo: “Když dodržíme herní plán, musíme vyhrát.” Případně: “Budou muset zabrat všechny čtyři řady.”

Když to slyšíte jednou, může to být snesitelné. I přesto, že se vlastně nedozvíte vůbec nic nového. Když to slyšíte tisíckrát, a je to pořád totéž v bleděmodrém, někdy dokonce ve stejném slovosledu, začnete se divit.

A úplně nejhorší je v tomto ohledu kapitán Pittsburgh Penguins Sidney Crosby. Často je vlastně až divné, že za ním jdou novináři po zápase a ptají se ho na jeho názor. Měli by to mnohem jednodušší, kdyby si udělali archív z jeho dosavadních výroku, a ty by pak dosazovali podle toho, co se ten den dělo na ledě.

Málokdo si uvědomí tu nejpřesnější definici hokeje z úst nezapomenutelného Ivana Hlinky: “Celá věda spočívá v tom, že to začíná 0-0, trvá to třikrát dvacet minut, a puk je kulatej.”

Někteří hráči v hovoru mezi čtyřma očima připustí, že si nepřejí naštvat soupeře provokujícími výroky, které by si vyvěsil v kabině na nástěnku. Říká se tomu “bulletin board material,” a podle této (trochu zmatené) teorie se soupeř, který si přečte názory na sebe, které ho popudí, může vybudit k neslýchanému výkonu. Že by měli být hráči NHL vybuzení už těmi částkami, které berou za své výkony, to už nějak zapadne mezi řečí do ztracena.

Dalším z možných důvodů je, že severoamerickým (a kanadským obzvláště) hokejistům jejich koučové od dětství vtloukají do hlavy, že ve slově mužstvo chybí slůvko já (There’s no I in team). Hrajete za znak mužstva na přední straně dresu, ne za jméno na zádech.

Je sice pravda, že hráč, který se chce dostat na nejvyšší úroveň musí být svým způsobem bezohledný, zaměřený na svůj vlastní výkon, ale jakmile se stane součástí mužstva, musí zapomenout na sebe a dýchat pouze s ostatními. Wayne Gretzky na to dokonce vymyslel výraz: “Ve chvíli, kdy vstupujete do kabiny, nechte své já u dveří.” (Check your ego at the door.)

Ovšem, smutné je, že takhle přijde hokejový zanícenec o ty nejlepší příhody.

Stalo se, v dobách největší slávy Oilers, že se Glen Sather vřítil po druhé třetině nějakého zápasu do kabiny a přede všemi vyspílal Gretzkymu do mořských prasat, že hraje pod psa. Gretzky řekl, že ho bolí koleno. Sather se beze slova otočil, odpochodoval do lékařské ordinace, za pár minut se vrátil, šel ke Gretzkymu a zeptal se: který? Gretzky ukázal, a Sather mu na to koleno položil dva aspiriny. Pak vzal lepicí pásku a koleno obmotal tak, aby tam ty prášky držely co nejpevněji. Podíval se na Gretzkyho a pronesl klasickou lékařskou větu: kdyby tě to bolelo ještě ráno, zavolej.

Výsledek: Gretzky se tak naštval, že ve třetí třetině dal tři branky, jednu hezčí než druhou. Když pak novináři přišli po zápase do kabiny, ptali se Gretzkyho, co se stalo, že se tak rozjel. Gretzky pouze pokrčil rameny: nejdřív to nešlo, no, a pak to šlo.

A obecenstvo přišlo o skvělou příhodu.

O kolik takových příhod přichází obecenstvo teď, v dobách nadiktované slušnosti (jen abych, pro přírodu, nikoho neurazil), nemá ani cenu domýšlet.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter