Petr Adler: Maple Leafs a bouře ve sklenici vody

Není lehké hrát NHL v Torontu. Stačí nahlas kýchnout, a už se desítky reportérů vyptávají, co tím hráč chtěl říci. A do toho Maple Leafs vyhráli na domácím ledě nad favorizovanou Tampa Bay Lightning, ale odešli do kabin, aniž by pozdravili obecenstvo zamáváním hokejkami (viz snímek), jak je v kraji zvykem. A oheň je zpátky na střeše.

Několik televizních komentátorů šlo tak daleko, že si povšimlo, že si hráči Maple Leafs poplácali s brankářem Jonathanem Bernierem, a útočník Phil Kessel že pak něco říkal kapitánovi Dionu Phaneufovi. Mužstvo potom málem jako jeden muž odjelo. Bez pozdravu.

Mimochodem, tahle tradice díkuvzdávání není zase tak moc stará. Do NHL ji přivedli někdy začátkem osmdesátých let minulého století New York Rangers. Jak říká pamětník Václav Nedomanský, pokud si vzpomíná, přebrali ten druh vyjádření úcty divákům od kolegů ze Švédska.

Mnozí komentátoři, hlavně ti torontští, žádali okamžitě vyšetření celé záležitosti; zjistí-li se, že šlo o připravenou akci, mělo by to stát Phaneufa jeho kapitánství. Ještě, že nikdo nenavrhl, že by po něm měl jezdit za trest tam a zpátky parní válec. Nebo alespoň rolba.

Kapitán Phaneuf o den později připustil, že to bylo schválně, ale současně dodal, že vůbec nešlo o to, že by hráči Maple Leafs chtěli jakkoliv urazit své věrné.

“Poté, jak jsme hráli v poslední době doma, jsme chtěli změnit dění na ledě,” řekl Phaneuf.

Je pravda, že posledních několik zápasů se Maple Leafs řádně nepovedlo. Nejdřív prohráli poměrně ostudně s nejhorším mužstvem ligy v Buffalu, a pak dostali nářez doma od Nashville Predators. Došlo to tak daleko, že fanoušci začali stahovat dresy mužstva, zboží, které stojí nepěkný peníz. A kdyby jenom to: oni je začali - jako známku znechucení - házet na led. Tihle fanoušci věděli, že hokejisté považují dres za něco posvátného. Chovat se ke dresu bez patřičné úcty, to už hraničí s krádeží královských šperků.

Hráči si ten pocit ovšem nenechali pro sebe. Takže pocit mnohých, že odchod do kabin bez jediného uznání fanouškům měl být něco jako pomsta, mohl mít (alespoň teoreticky) něco do sebe.

A je pak úplně jedno, že hráči o den později tvrdí, že si svých fanoušků váží, že jejich fanoušci jsou ti nejlepší fanoušci na světě. Česky se tomu říká “co na ti říkají lidi,” cizím slovem se tomu říká percepce. Ta je často, a v zábavním průmyslu obzvláště, důležitější než veškeré skutečnosti.

Bude ovšem zajímavé, co se bude dít dál: hráči totiž dali najevo, že stejně, jako se nemění vítězná sestava, nemění se ani rituály kolem vítězného zápasu. Z toho plyne, že se diváci mohou těšit, že i kdyby Maple Leafs vyhráli v Air Canada Centre třeba tucet dalších zápasů, pozdravy nebudou.

Kouč Randy Carlyle se odmítl o věci bavit. “Mám na to svůj názor,” řekl Carlyle důrazně, “a o ten se podělím jedině sám se sebou. Tohle nemám v popisu práce. Já mám v popisu práce jen to, že připravím mužstvo na každý zápas tak, aby hrálo o vítězství.”

Bývalý šéf Maple Leafs Brian Burke se ale ozval rázněji.

Na jakési odborné hokejové konferenci, která se konala v Torontu, se ho místní reportéři zeptali na jeho názor na to, že se Kessel odmítl po prohraném zápasu bavit s reportérem TSN. Ti reportéři ovšem věděli zatraceně dobře co dělají. Burke je totiž ohromně citlivý na jakékoliv otázky týkající se Kessela: byl to právě on, kdo uskutečnil vyměnu mezi Torontem a Bostonem, která odvedla Kessela z dresu Bruins do dresu Maple Leafs. Mnozí si o té výměně dodnes vášnivě vyměňují názory a shodují se, že na tom Toronto prodělalo. Kdo ví. To jsou pouze kdyby. Je ovšem pravda, že Bruins mezitím vyhráli Stanleyův pohár a že také dost nešetrně vyřadili Toronto z playoff ve chvíli, kdy si Maple Leafs značně naivně mysleli, že už-už postupují.

Navíc je Burke moc rád, když může předvést, jak moc je výřečný. Takže na přímou otázku posloužil přímou odpovědi: “Nevím proč by se právě Kessel měl bavit s každým zvratkem (puke), který se ho na něco zeptá.”

Je pravda, že způsob obléhání Maple Leafs je opravdu strašidelný. Třeba po onom vítězství nad Tampa Bay si někdo dal tu práci, že spočítal jenom počet televizních kamer v kabině po zápase. Bylo jich tam 40. Slovy: čtyřicet.

To už ale je věc vedení mužstva, kolik udělí akreditací, čili kolika lidem umožní přístup do novinářské lože (press box), a kolika lidem umožní přístup do kabin. Jestliže vydá stovku propustek, těžko se může divit, že se dostaví kolem sta lidí.

Pak ale padají otázky jako tahle: Hrajete tak špatně proto, že vědomě nebo podvědomě chcete způsobit pád kouče?

Co má na to hráč říkat? Poslat tázajícího se do míst, kam chodívají i císařové pěšky? Kdyby to zkusil, způsobil by další záplavu palcových titulků, které se budou nešetrně dotýkat cti jak toho hráče, tak celého mužstva.

Brian Burke by ovšem měl znát některá základní pravidla, a také některá standartni ustanovení hráčských smluv. Hráč je prostě povinen odpovídat na všechny legitimní otázky akreditovaných sdělovacích prostředků. Na to, aby byla legitimní, nemusí být otázka chytrá. Stačí, aby končila otazníkem.

A zdá se, že v Torontu opravdu stačí, aby člověk sdělil tiskovému oddělení mužstva, že je novinář, a už má průkazku. I kdyby o hokeji věděl pouze to, že se to hraje na ledě.

Nejúsměvnější (nebo nejsmutnější, to záleží na přístupu k věci) na tom všem je, že tyhle rádoby skandály berou všichni vážně a tváří se, že ovlivňují další směr pohybování celé zeměkoule.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter