Petr Adler: NHL se vrací do budoucnosti, praví komisař Bettman

Tomu se říká zvolit správný okamžik k odpálení pumy: komisař NHL Gary Bettman byl nedávno povolán do Dvorany slávy televizních vysílání, a při té příležitosti se zmínil, že tzv. zářící puk (zde na snímku z hledáčku televizní kamery), který před zhruba 21 roky řádně hnul žlučí většině příznivců hokeje v Severní Americe, může být na cestě zpátky.

9Liga tehdy uzavřela smlouvu o vysílání svých zápasů ve Spojených státech s kabelovou společností Fox. Tehdejší president Fox Sports David Hill tvrdil, že americký divák není zvyklý hledat očima, jak takový puk opouští čepel hokejky a letí strašnou rychlostí po obrazovce někam jinam (snímek ukazuje 79 mil, to je 126,4 km za hodinu). Géniové podniku si tedy vymysleli podivné zařízení. Jmenovalo se to FoxTrax, a říkávalo se tomu v cizí řeči glowing puck. Diváci na stadiónu viděli zápas úplně stejně jako dříve. Jenže televizním divákům puk zářil. Táhl také za sebou ohon jako kometa, a čím rychleji se pohyboval, tím byla ta kometa výraznější.

Kdyby se rozčilili až k vypínání televizních přístrojů jenom kanadští diváci, byla by to jedna věc. Ti považovali zářící puk za výslovnou urážku hokeje. Zápasy jejich mužstev v Americe vysílal Fox. Dostávali tedy domů zářící puky a doslova šíleli. NHL ale dost překvapilo, že to považovali za osobní urážku i američtí diváci: myslí si snad Fox, že jsme banda pitomců, kteří nevědí, o čem je hokej, nebo co si to ten Fox vlastně myslí?

Televizní zázraky

Obrazovky diváků v Severní Americe poskytují mnohem více sdělení než prostý pohled na dění na hřišti. Vynálezci ze Sportvision, ti, kteří dali dohromady zářící puk, například vymysleli trik pro americký fotbal (to je ta podivná nápodoba klasického rugbu): když má útočící mužstvo dostat míč za čáru, po níž může pak dále útočit (first down se tomu říká, a bylo by zbytečné zkoušet na hokejových stránkách vysvětlovat, jak to je doopravdy), televizní divák na obrazovce spatří výraznou červenou čáru. Tak to je to místo, kam se musí dostat. Jsou pak ještě další možnosti, říká se jim second či third down, a na zobrazení hřiště na televizní obrazovce se objeví šipka, která ukáže, kterým směrem a jak daleko je ta kouzelná čára.

Nadhazovač v baseballu (pitcher se jim říká) musí trefit chlapíka s pálkou (batter) v určitém obdélníkovém prostoru. Televizní divák ve chvíli, kdy se míček oddělí od ruky nadhazovače, vidí přesně, kde je ten obdélník. Vidí také, zda se nadhazovač strefil, a kde přesně se trefil. Míček letí rychlosti kolem 150 km v hodině.

Znalci nejnovějších technologií smekají.

Při automobilových závodech na oválných okruzích (to nemá vůbec nic společného s klasickou Formulí 1, kde se jezdí v podmínkách, které alespoň trochu připomínají silnice), televizní divák vidí na obrazovce šipky, které směřují na jednotlivé automobily. U těch šipek stále naskakují průběžně se měnící údaje o okamžité rychlosti toho kterého automobilu podle toho, o kom právě nadšeně křičí komentátoři.

V klasické kopané, když komentátoři ve zpomaleném záznamu vysvětlují nějakou rozhodující akci, je hráč, o němž je právě řeč, obklopen kroužkem, někdy na něj ještě navíc svítí světlo jako z bodového reflektoru na divadle.

Tuhle legraci, s kroužkem kolem hráče a světlem na něj upřeným, začínají používat televizní přenosy i v hokeji.

A tohle všechno začalo jenom proto, že si chlapík ze sportovní redakce kabelové televize Fox usmyslel, že musí televizním divákům ulehčit pohled na něco tak maličkého jako je puk, zvláště pak puk, který letí rychlostí přes 100 km v hodině.

Sport? Zábava!

Bettman se ve své krátké řeči, když byl uváděn do té televizní dvorany, zmínil, že ani v hokeji není všem vynálezům konec. A nejen to, dodal, nebýt zářícího puku, kdo ví, zda by ostatní sporty vůbec přišly na to, co všechno se dá vyvádět v televizních přenosech.

A pak přišla ta puma. Vzápětí poté, kdy pochválil NHL, Bettman řekl: “Pracujeme na výrazném vylepšení této technologie, a počítáme s tím, že vydáme nové způsoby sledování hráčů a puku. Doslova se vracíme do budoucnosti.”

To byla taková jeho hra se slovy, založená na kdysi divácky velice oblíbeném filmu jménem Zpět do budoucnosti (Back To The Future).

NHL si pohrála na několika Zápasech hvězd s čidly, která vysílají (za použití infračerveného záření) spousty údajů. Jak dlouho je hráč na ledě (tady by odpadli živí statistici), rychlost střel, rychlost bruslení. Ba dokonce se mluví o tom, že by z takto získaných údajů šlo přehrát celý zápas na obrazovce bez použití jediné vteřiny televizního záznamu.

Hráčské odbory NHLPA si nejsou jisty, zda je v zájmu jejich členů, aby se tolik informací mohlo dostat na veřejnost. Na ujištění, že by ty údaje byly důvěrné, poukazují na přehršle údajně tajných informací, které se podivně skandálními způsoby dostaly na veřejnost během nedávných presidentských voleb v Americe.

V každém případě, když kapitán Edmonton Oilers Connor McDavid v zahajovacím utkání svého mužstva proti Calgary Flames zachytil těsně u své brankové čáry puk a vydal se k brance soupeře, naskakovala na obrazovce čísla, která popisovala jeho rychlost od prvního kroku (začal u 20, skončil u více než 40 km v hodině, a ano, vstřelil druhou branku zápasu do sítě Mikea Smitha).

Bettman soudí, že jestli jeho soutěž přišla s tak skvělým vynálezem jako byl zářící puk, který způsobil, že tolik ostatních soutěží teď opisuje nápad NHL, není důvodu, aby s tím hokej přestal.

Opisování je největší možnou lichotkou, kterou může dostat opisovány od opisujícího.

Ještě štěstí, soudí mnozí pravověrní zastánci starých tradic, že tyhle nové nápady jsou tak děsně drahé. Kochají se nadějí, že mnozí majitelé usoudí, že znají spousty jiných způsobů jak utrácet těžce vydělané peníze.

To neznají Garyho Bettmana. Jestli o tom promluvil na veřejnosti, znamená to, že už přesvědčil nejméně polovinu členů Rady guvernérů, že právě (a jedině) tyhle fantastické vymoženosti mohou pomoci NHL na její cestě k nesmrtelnosti.

Zajímavé je, že se Bettman ani jednou nezmínil, jak ty nové údaje mohou pomoci analytikům, čili lidem, kteří přinesli do řady obchodních podniků, včetně sportovních soutěží, nové náboženství. Asi proto, že po několika letech vyplácení horentních mezd nejrůznějším statistikům, začali hráči i koučové poukazovat na maličkost: hokej je hra. Hokej není cvičení matematických mozků. Informovanější z nich šli tak daleko, že zmiňovali výrok legendárního ruského trenéra Anatolije Vladimíroviče Tarasova: hokej je hra na chyby. Kdo jich udělá méně, vyhraje.

A ti mladší zmiňují výrok podobně legendárního Ivana Hlinky. Začíná to 0-0, trvá to třikrát dvacet minut, a puk je kulatej. A to, dodával, je celá věda jménem hokej.

K čemu tedy všechny tyhle technologické zázraky?

A právě tady vidí Gary Bettman do budoucnosti nejostřeji ze všech. Prodej vstupenek dnes jen tak-tak uhradí, že někdo odemkne brány stadiónu. Reklamy uvnitř hal, včetně mantinelů, jen tak-tak uhradí mzdy uvaděčů a uvaděček.

Aby si mohli hokejisté i nadále užívat životní úrovně, na níž si v NHL zvykli, musí ty příjmy přijít odjinud. Ani ne tak moc z rozhlasu, jako z televize a nových sdělovacích prostředků, které zahrnují už dnes více než pouhý internet. Divák si dnes může vybírat z neuvěřitelného množství nabídek zábavy. Když si NHL chce udržet diváky, ba případně získat nové, musí je bavit.

A v tom je zakopána pravda: profesionální sport je dnes součástí zábavního průmyslu. Ti, kterým to dojde, a ti, kteří se zařídí podle toho, mají naději, že neprodělají.

Gary Bettman si své milióny dolarů ročně vydělává právem.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter