Petr Adler: průšvih jménem stárnoucí hráči

21. srpna 7:23

Petr Adler

Joemu Thorntonovi (na snímku) bylo letos v úterý 2. července 40 let. V podstatě naprostý mladík. Ve špičkovém sportu ale dědeček. A přesto se míní v nastávající sezóně vrátit do řad San Jose Sharks. Podle všech náznaků, nemá vedení mužstva námitek, a jeho mnohem mladší spoluhráči se těší už teď jako malí Jaroslavové.

Ono 1.566 odehraných utkání v NHL, se 413 brankami, 1.065 nahrávkami, což dává dohromody 1.478 bodů. a se záznamem ve sloupci plus/minus na kladné straně s číslicí 205, vzbuzuje úctu samo o sobě.

V roce 1997 si ho jako prvního hráče v pořadí vybrali Boston Bruins. Tam hrál od roku 1998. Pak, ve čtvrtek 30. listopadu 2005, tedy ve třetině sezóny, odešel výměnou do San Jose Sharks. A tam je dodnes.

Do Bostonu za něj přišli útočníci Marco Sturm a Wayne Primeau, a obránce Brad Stuart. Kde jsou ti tři? Jumbo Joe je pořád v NHL a zdá se, že bude i nadále.

Úctyhodné, ale jsou mezi pozorovateli NHL jednotlivci, ba i celé kolektivy pochybovačů, kteří se ptají: nebude z Jumba nakonec druhý Jaromír Jágr?

A právě proto se v poslední době stále častěji ozývají hlasy jako: pro přírodu, jak mohl ten nebo onen generální manažer takhle naletět zástupci toho nebo onoho hokejisty a podepsat smlouvu, která ho bude léta tížit jako noční můra, zatímco pro jeho mužstvo to bude kámen přivázaný ke krku utopencovu? Podobný rozčilený skřípot zubů je slyšet sezónu co sezónu, kdykoliv se nějaké (zvláště stárnoucí) hvězdě s novou smlouvou nepovede zopakovat úspěšné výsledky předchozích let.

Záhada horší Bermudského trojúhelníku

Jsou ti generální manažeři tak moc pitomí? Jsou hráčští zástupci tak strašně mazání? Nebo platí poučka, že věda o předpovídání, ať jde o počasí, růst kteréhokoliv odvětví národního hospodářství, nebo sportovní výkony, či cokoliv jiného, sice stojí na pravidlech teorie pravděpodobnosti, ale je přece jasné, že pravděpodobnost ještě není pravda?

Však i ten hráč, který se podepíše pod takovou smlouvu, se v převážné většině případů přes léto připravuje jako ďábel, jen aby ukázal, že si ty prachy na tolik let zaslouží.

Někteří tvrdí, že průšvih pak nastává proto, že to ten hráč s přípravou přehnal, nebo také proto, že ho tlačí balvan tíže odpovědnosti.

Jak se shodlo několik generálních manažerů, kteří na vlastních kůžích zažili krajně bolestivé přibíjení na veřejné pranýře za to, že kývli na takové smlouvy, možné je obojí, a dokonce současně.

Seznam průšvihů

Kanadské stránky The Score zveřejnily seznam desíti dosud platných smluv, které jejich odborníci považují za nejzhovadilejší. Ten seznam začíná příštím odstavcem, zde je ovšem odkaz pro ty, kteří by si chtěli přečíst, co si myslí redakce The Score. Pokud s nimi nesouhlasíte, na konci té stránky najdete odkaz pro vaše názory.

10. Jonathan Quick (brankář), Los Angeles Kings
 9. Johnny Boychuk (obránce), New York Islanders
 8. Bobby Ryan (útočník), Ottawa Senators
 7. Justin Abdelkader (útočník), Detroit Red Wings
 6. Karl Alzner (obránce), Montreal Canadiens
 5. Loui Eriksson (útočník), Vancouver Canucks
 4. Kyle Okposo (útočník), Buffalo Sabres
 3. Andrew Ladd (útočník), New York Islanders
 2. Milan Lucic (útočník), Calgary Flames
 1. Brent Seabrook (obránce), Chicago Blackhawks

Ty smlouvy se pochopitelně liší, ale jedno mají společné: odměňují hokejisty za jejich dřívější úspěchy. Zvenčí to vypadá, že slepě věří, že hráči budou ve svých výkonech pokračovat do aleluja. Stejně tak to vypadá, že neberou ani dost málo v úvahu, že sice stárneme všichni, ale špičkoví sportovci stárnou mnohem rychleji než my nešpičkoví nesportovci. Říká se tomu opotřebovanost (v angličtině wear-and-tear). Stárnou svaly, stárne myšlení, zpomalují se reakce těla na podněty vnější i vnitřní, prostě, bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře.

Jenže věk není všechno. Ostatně, vždyť i ten Jágr si ve svých pozdních třicítkách neuřízl ani jednou ostudu, na rozdíl od svých posledních sezón v NHL. Vlastně teprve po svých čtyřicetinách začal zažívat spíše tragický pád při jízdě po ledové skluzavce skryté pod sněhem. Rozhodně to nebylo důstojné zakončení kariéry mimořádné hvězdy světového hokeje.

Průměrný věk té desítky hráčů se šílenými smlouvami činí 33 let, alias Kristova léta. O sedm let více než letošní ligový průměr (26).

Potvrzují výjimky pravidlo?

Dobrá, poznamenává k tomu statistik kanadské TSN Travis Yost, ale co třeba takový Sidney Crosby, kterému je 32? Nebo Patrice Bergeron, kterému je 34? A Alexander Radulov, který září ve 33 letech? A Mark Giordano, který svými výkony také na svých 35 nevypadá?

Dobrá, Giordano je obránce, a ti, podle hokejové pověry, dozrávají později, ale ti tři první jmenovaní jsou útočníci, A jací útočníci!

Yost, který se rád pouští do krkolomných statistických přemetů, to zkusil znova. Po úvaze vynechal ze svých výpočtů jediného brankáře ve shora zmíněném výběru, a zaměřil se pouze na hráče v poli. Budiž přírodě žalováno, že ani tohle není úplně přesné, neboť obránci jsou jiný druh zvěře než útočníci (o rozdělení mezi střední útočníky a křídla snad ani nemluvě). Yost ale je pouhý statistik.

Yostův přístup je pozoruhodný: nejdříve zaznamenal výkony ze dvou sezón, které předcházely podpisu osudové (či osudné) smlouvy, pak první sezónu po podpisu, a nakonec (zvlášť) dvě další sezóny.

Ovšem, a to Yost vzal v potaz, jakkoliv se to vlastně nedá vyjádřit statistickými tabulkami, mnozí hráči, snad převážná většina, podávají v sezóně předcházející sjednání a podpisu nové zásadní smlouvy výkony nejen na hranici svých, ale snad i lidských, možností.

Výsledky se daly očekávat.

Loui Eriksson během své poslední sezóny zářil v Bostonu, a pak se upsal Vancouveru, který dnes neví, jak z toho vybruslit. Bum.

Kyleovi Okposovi se stalo totéž: poslední sezóna u Islanders přímo hvězdná, pak strmý sešup v Buffalu.

Milan Lucic jakbysmet. Sice jen jedna jediná sezóna v barvách Kings, ovšem neskutečná, pak fanfáry v Edmontonu, které z tehdejšího generálního manažera Petera Chiarelliho vzápětí udělaly mezi příznivci mužstva vola. Dnes se Lucic chytá záchranných stébel v Calgarech.

Podle Yostova závěru platí latinské úsloví, že rem acu tetigisti, aneb, ve volném překladu: právě jsem objevil Ameriku. Nebo, jak s oblibou říkává český herec a popleta Luděk Sobota, právě jsem udeřil hlavičkou o hřebíček.

Otázka ale zní jinak: je to pravda, že výjimka potvrzuje pravidlo? Ano nebo ne?

Třeba: William Karlsson zazářil ve Vegasu, a pak zářil dál, i s novou smlouvou v kapse.

Avšak: časy se mění, co bejvalo není. Ano, několik hráčů v poslední době podepsalo dlouhodobější smlouvy. Byly ale co nejdlouhodobější, co šlo? Některé ano, jiné ne.

Zde jsiou: Anders Lee (New York Islanders, sedm let, 49 miliónů dolarů), Kevin Hayes (Philadelphia Flyers, sedm let, 50 miliónů dolarů), Tyler Myers (Vancouver Canucks, pět let, 30 miliónů dolarů), Mats Zuccarello (Minnesota Wild, pět let, 30 miliónů dolarů), Sergej Bobrovskij (Florida Panthers, sedm let, 70 miliónů dolarů), Artěmij Panarin (New York Rangers, sedm let, 81 miliónů dolarů).

Pokud jde o věk, jsou mezi těmito hráči dva cucáci (sedmadvacetiletí Panarin a Hayes), dvěma dalším teprve táhne na třicítku (Myersovi a Leemu je po devětadvaceti), na třicítku dosáhl Bobrovskij, a o rok ji překročil Zuccarello.

Pokud jde o délky platnosti smluv, čtyři budou platit nejdéle možných sedm let, zatímco Zuccarello a Myers se spokojili s pěti roky. Podle zákulisních informací, mužstva si i tyhle dva chtěla pojistit na co nejdéle, ale oba hráči řekli, že ne.

Zbrusu nový přístup

Tady najednou přestává platit staré (a donedávna osvědčené) pravidlo, že hráči chtěli mít jistotu třeba až do důchodu, zatímco mužstva tvrdošíjně soudila, že co když přijde někdo mladší, lepší, a (to hlavně) lacinější.

Dnes je nástupní plat dán pravidly kolektivní smlouvy, a hráči se začínají (po delší době, kdy nechápali, co jim vlastně spadlo do klína) ozývat, že dobrá, první roky jsme hráli (jak se říká anglicky, za burské oříšky, neboli for peanuts), ale teď, jako volní hráči, jakkoliv omezeně (RFA, neboli restricted free agent) si to musí náležitě vynahradit, a nebudou čekat, až budou volní bez omezení (UFA, čili unrestricted free agent).

Tuto taktiku opsali od košíkářů z NBA: po uplynutí platnosti pětileté smlouvy budou ještě dost mladí, aby se dal očekávat další výkonnostní růst. Říká se tomu, že sází sami na sebe (betting on themselves). Je tu pochopitelně nebezpečí vážného zranění a jiných podobných nepříjemností. Ovšem: sázení je hazard. A naděje umírá poslední.

Tím se celé přemýšlení o bohatých smlouvách pro stárnoucí hvězdy staví na hlavu. Ti noví sice budou stárnoucí, ale pořád ještě ne vyhořelé hvězdy.

Hokejisté navíc spoléhají na to, že mzdový strop poroste mílovými kroky. Kdo ví, za těch pět let může být dvojnásobkem toho současného. I přes záporný vliv inflace zbude ještě dost, aby nynější novicové mezi omezeně volnými hráči, a tou dobou už neomezeně volní, mohli bez uzardění říkat, že až dosud hráli za buráky, ale teď, když nejsou nijak omezení, si to konečně vynahradí.

Takže, když se to vezme kolem a kolem, co když Jumbo Joe zlomí všechny své předchozí rekordy? Nebo: co když si po třetím zápase nastávající sezóny setře pot z čela a všem přítomným oznámí, že to bylo krásné, ale že toho bylo dost? Sbohem a šáteček?  Zavřete oči, odcházím?

Tohle nedokáže předpovědět žádný hokejový papaláš, ba ani žádný statistik, ani ten nejchytřejší. A nedokáže to předpovědět ani samotný Jumbo Joe.

Share on Google+

RSS | Kontakt | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@nhl.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz

© Copyright - Všechna loga a známky NHL, loga a známky týmů NHL, jakožto další vlastnické materiály včetně log konferencí a obrázků Stanley Cupu jsou vlastnictvím NHL, NHL Enterprises, L.P. a příslušných týmů. © NHL Enterprises, L.P. Všechna práva vyhrazena.