ROZHOVOR: Obrázek z první třídy mě dojal, přiznává Mozík, chválený nováček Devils

22. března 2016, 15:00

František Suchan

Do telefonu ťukal blahopřejná slova kamarádovi Dominiku Simonovi. Nedávnou premiéru v NHL mu Vojtěch Mozík upřímně přál, což o to. Jenže sám tou dobou dál zůstával trčet v mnohdy únavném koloběhu soutěže rezervních týmů, pozvánka do NHL pořád nikde… „Už jsem začínal být nervózní,“ přiznává 23letý bek, který se nakonec dočkal jen týden po svém někdejším kumpánovi z Plzně. Očekávaný rozkaz přišel, v neděli Mozík poprvé nastoupil v defenzivě Devils proti Columbusu a oslavné zahučení tribun po povedeném hitu rozhodně nebylo jedinou pochvalou, kterou za vítězný vstup do nejlepší ligy světa sklidil.

„Až vyrostu a budu dospělý, tak bych chtěl hrát v NHL.“ Vyznání malého Vojtěcha Mozíka, které kdysi odevzdal učitelce na základní škole, doplněné o kresbu brankářské legendy Martina Brodeura, se v posledních dnech stalo věcí veřejnou. To proto, že šampion extraligy z roku 2013 svůj sen na rozdíl od spousty jiných skutečně dotáhl. Je dospělý a hraje NHL. „Fakt jsem to kreslil já, přišla s tím mamka. Než jsem na začátku sezony odlétal na kemp, dala mi tenhle obrázek zarámovaný,“ líčí nováček přesně v tom dresu, který kdysi zvěčnil na linkovaný papír.

Tušil jste, že tenhle důkaz o vašem dětském snění existuje?

„Matně si vzpomínám, že jsme tohle asi v první třídě dostali za úkol od paní učitelky. Ptala se nás, co bychom v životě chtěli dělat… No a já měl hned jasno. Od mamky bylo fakt pěkný, že to celou dobu měla schované. Z druhé strany toho obrázku mi navíc celá rodina napsala vzkazy a přání. Když jsem to viděl, vážně mě to dojalo, byl jsem regulérně naměkko. Mám to taky tady s sebou pro štěstí.“

Když to dílo vidím, říkám si, proč jste se nestal místo hokejisty malířem…

(směje se) „Já si právě myslím, že je to dost hrozný. Ale zase mi bylo málo, že jo, je třeba přihlídnout k tomu, že jsem nebyl žádnej Picasso.“

To, že jste maloval zrovna gólmana z Devils byla náhoda?

„Nebyla. Chtěl být vždycky brankář, pořád jsem se cpal do brány, ale protože na mě asi bylo vidět, že bych mohl vyrůst, dali mě do obrany. I později kdykoliv byla nějaká příležitost, při různých zápasech pro srandu, jsem si stejně gólmanskou výstroj bral. Kvůli tomuhle jsem proto tehdy maloval brankáře, ale vyvinulo se to se mnou v hokeji jinak…“

Asi ne úplně špatně, když je z vás hráč NHL.

„To je pravda. Je super, že jsem se sem dostal. Pořád mi to asi úplně nedochází.“

Věřil byste si i jako gólman na takovou kariéru?

„ To nevím, těžko říct. Brankáři to mají strašně těžký, hlavně na psychiku. Na nich stojí celé mužstvo a chytat může vždycky jenom jeden. Netroufnu si odhadovat, jak bych na tom byl, kdybych v brance zůstal.“

Řešit to už nemusíme, pojďme raději k vaší premiéře v NHL. Kdy se vás zmocnilo největší nadšení?

„Hned jak za mnou přišli trenéři v Albany (záložní celek New Jersey) a řekli mi, že jsem povolaný k prvnímu týmu. To byl neskutečný pocit, to se ani nedá popsat. Každému hokejistovi bych to přál zažít. NHL je jedna velká show a vy si najednou uvědomíte, že jste v tom, že jste uprostřed toho kolotoče. Jsem strašně rád, že se mi povedlo do něj naskočit. Budu dělat všechno pro to, aby ještě nějaké zápasy přibyly.“

Během prvního utkání s Columbusem jste mi nepřišel nijak nervózní, naopak jste na ledě působil suverénně. Bylo to opravdu tak?

„Přiznávám, že před zápasem jsem nervózní byl, ale spíš jen tak zdravě. Člověk si říká, aby něco nezkazil, ale stejně převažuje natěšenost. A jakmile přišlo první střídání a já si sáhnul na puk, všechno ze mě spadlo, myslím, že jsem vážně byl v pohodě. Ono už pak jedete jako stroj, nevnímáte, jestli hrajete NHL nebo jakoukoliv jinou soutěž. Děláte jen to, co máte naučené za celý život. Hlava jede automaticky, neuvědomujete si tíhu okamžiku.“

Podle reakcí trenéra jsou s vámi v klubu i po vaší premiéře velmi spokojení. Mluví takhle stejně i s vámi?

„Musím říct, že zatím opravdu mám samé pozitivní ohlasy. Asi se mnou panuje určitá spokojenost, ale na to já nesmím koukat, já se musím dívat dopředu a neusnout na vavřínech. Musím pracovat dál v tomhle tempu.“

Zrovna u vás asi s tímhle nebude problém, ne? Mám vás za poctivého dříče.

„Nechci se nějak vychvalovat, ale je pravda, že jsem si šel tvrdě za svým, nekoukal jsem doleva doprava. Jakmile to jde, přidávám si po tréninkách a asi i díky tomu se mi povedlo se sem dostat, považuju to za báječný úspěch.“

Procpat se do NHL bez draftu, což je váš případ, je daleko těžší. Kdy jste začal mít dojem, že nebude nereálné si zámořské angažmá vybojovat?

„Doufal jsem už dřív, když jsem odehrál nějaké zápasy v reprezentaci, že by mohla nějaká nabídka přijít. Když se pak skutečně ozvali z New Jersey, byl jsem strašně šťastnej a samozřejmě mi v tu chvíli proběhlo hlavou, že se jedná o jasný signál, že by se NHL mohla povést.“

 

Sezonu jste doteď strávil na farmě v Albany. Zůstával jste trpělivý, když stále nepřicházelo povolání k prvnímu týmu?

„To víte, že máte období, kdy se vám daří a kdy ne, a v tu chvíli byste se na to nejradši vykašlal… Někdy jsem byl myšlenkama opravdu hodně dole, to jsme si i volali se Símou (Dominikem Simonem), který to samé zažíval na farmě Pittsburghu. Navzájem jsme se povzbudili, stejně tak mě hodně podporovala rodina z domova, když jsem jim vždycky popisoval svoje dojmy. Je i jejich velká zásluha, že jsem nakonec zůstal pozitivní. I když jakmile jsem viděl, že naskočil Kuba Nakládal v Calgary a právě i Síma, tak už jsem začínal být regulérně nervózní. (směje se) Zároveň jsem díky příkladu kluků čím dál víc doufal, že by to mohlo potkat i mě. Jsem strašně rád, že to nakonec opravdu vyšlo.“

A kamarád Dominik Simon vás nakonec předstihl jen o týden…

„Taky jsme to spolu prožívali. Psal jsem mu, že mu moc držím palce, sledoval jsem jeho první zápas v televizi. I on se ozval, když jsem šel hrát poprvé já.“

Co Patrik Eliáš s Jiřím Tlustým, vaši noví spoluhráči, toho času oba na marodce. Stihli vám něco před premiérou poradit?

„Jen mi psali a po zápase pak i gratulovali, to už jsme spolu i mluvili. Kluci jsou pořád s týmem, je super je tu mít. Když něco potřebuju, můžou mi pomoct, čehož si vážím. V Patrikově případě je navíc poznat, jakou je v klubu ikonou, momentálně tu větší osobnost nenajdete.“

V NHL jste se uvedl třeba i povedeným hitem na Brandona Saada. Tenhle moment vás jistě nabudil ještě víc, je to tak?

„Jasně. Byl to super okamžik, hlavně když pak slyšíte diváky, jak zahučí. Tohle vás povzbudí, jsem rád, že se mi takovýhle hit povedl. Já měl radost i z toho, že jsem se dostal ke střelám, trochu mě i překvapilo, kolik jsem měl v obou případech na modré času, že proti mně nikdo nevystartoval jako v AHL.“

Duel jste shodou okolností zakončil v minusu, to se vám v Albany moc nestávalo, že?

„Je fakt, že tam se mi v tomhle ohledu daří. Ani nepamatuju, kdy jsem tam byl v minusu naposledy… Tohle je každopádně taková jediná kaňka té mé premiéry, jinak jsem měl pocit, že se mi ten zápas celkem vydařil. Škoda toho inkasovaného gólu.“

Na farmě si držíte bilanci +26, jasně nejlepší z mužstva. To už není jen shoda okolností. Čemu za to vděčíte?

„Musím říct, že to je výbornou prací trenérů, pořád máme nějaké videoporady, kde nám říkají, co máme dělat v jakých situacích. A já se to prostě snažím plnit. Přijde mi, že celá organizace je v práci s mladými hráči, které si připravují pro NHL, na skvělé úrovni. Máme spoustu tréninků zaměřených na dovednosti, vnímám jako velké plus, že se tady pořád můžu zlepšovat.“

Poznáváte to na sobě?

„Určitě. V bruslení i práci s hokejkou, ale i ve střelbě, jsem šel nahoru, a to jen díky tomu, jak na tom tady neustále pracujeme. Vážně se nám věnují.“

Tušíte už, jestli vydržíte v Devils do konce sezony?

„Beru to zatím tak, že budu rád za každý další zápas, každou minutu na ledě. Když mi dají další šanci, hodlám ji chytit za pačesy. Nepodělat se z toho. Zatím nevím, jak to přesně vypadá, ale podle prvních zpráv bychom měli zůstat u týmu já i brankář Wedgewood.“

Když už jste ho zmínil, ten se po dlouhém čekání uvedl taky parádně, že? Prožívali jste dojmy z premiéry společně?

„Jistě. Máme spolu i story. Když jsme šli v Albany na kafe a bavili se o hokeji, přišli jsme na to, že jsme proti sobě hráli na juniorském mistrovství světa. Vyšlo to tak, že nás teď povolali spolu, takže jsme do New Jersey jeli spolu autem a všechno jsme si užili pohromadě.“

Jaká byla ta cesta? V autě jste mlčeli a přemýšleli, co vás čeká?

„Kdepak, hlavně Scott byl naprosto v pohodě. Na to, že na něm pak stála docela velká zodpovědnost, byl v klidu a naopak se pořád smál. V zápase to pak předvedl, byl sebevědomý a chytal výborně.“

A vy? Seděl jste v kabině před utkáním potichu a koukal, co přijde?

„Přesně tak. Ale tak to mám vždycky, stejně jako většina hráčů. Jakmile nastoupí zápasový rytmus, každý se soustředí sám na sebe.“

Ještě mi povězte, jak prožíváte vydařené extraligové play off vašich dvou bývalých klubů, mateřské Mladé Boleslavi a Plzně?

„Sleduju oba dva kluby online, když mám čas, tak si zapnu na hokej.cz Hokejku a koukám živě. Oběma týmům přeju, ať se dostanou co nejdál, třeba i do finále. To by byl pěkný souboj o titul… Měl bych to pak ale těžký s tím, komu fandit.“

Share on Google+

RSS | Kontakt | Reklama - © Copyright: BPA sport marketing a.s. & eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@nhl.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz

© Copyright - Všechna loga a známky NHL, loga a známky týmů NHL, jakožto další vlastnické materiály včetně log konferencí a obrázků Stanley Cupu jsou vlastnictvím NHL, NHL Enterprises, L.P. a příslušných týmů. © NHL Enterprises, L.P. Všechna práva vyhrazena.