ANALÝZA: Historické kontroverze aneb komu by vlastně měla náležet Norris Trophy?

Držitelem Norrisovy trofeje pro nejlepšího beka sezóny je Adam Fox z týmu newyorských Jezdců. Tak rozhodli svým hlasováním členové severoamerické asociace profesionálních hokejových novinářů (PHWA). Nejproduktivnějším obráncem se stal Tyson Barrie z Edmontonu, ale na toho si při hlasování žádný z členů výše uvedené asociace nevzpomněl. Nedostal ani jeden hlas. Stalo se tak poprvé v 67leté historii udělování této ceny. O obou událostech jsme vás již informovali. Pojďme se na tuto historickou událost podívat podrobněji. Jak je možné, že jako strážce modré čáry nasbíráte 48 bodů v 56 zápasech, a přesto nedostanete od 180 hlasujících ani jeden jediný bod?

Argument, že Barrie nasbíral skoro polovinu bodů v přesilovce za fenomenálním duem McDavid-Draisaitl, je sice pravdivý, ale vítězný Fox jich měl stejně a třetí Viktor Hedman z Tampy dokonce o bod víc. Nehledě na to, že s touto velice produktivní dvojicí naskakoval do přesilovek Olejářů v předchozích letech většinou Oscar Klefbom, který v plné sezóně (82 zápasů) nepřekročil hranici 40 bodů. Takže tak automaticky ty body na modré čáře Olejářů zase nenaskakují.

Při hře pět na pět zaznamenal Barrie 25 bodů, což je víc než trojice finalistů této trofeje (Fox, Makar, Hedman). Hodnota +4 ve statistice účasti na ledě při vstřelených a obdržených gólech (tzv. statistika plus/mínus) není nikterak oslnivá, ale takový Jakob Chychrun z Arizony s výkony 41 bodů a -6 obdržel v hlasování 50 bodů, a dokonce ho jeden hlasující zařadil na první místo. 

Že vám to hlava nebere? Nejste jediní.

Vše nasvědčuje tomu, že Barrie doplatil na svou pověst jednosměrného hráče. Žádný hlasující si zřejmě nedovedl představit spojení Norrisovy trofeje a jeho jména. Ano, Barrieho letošní výkony opravdu nebyly na to, aby měl své jméno vyryto na této prestižní trofeji, ale že se ani jednomu z novinářů nevešel do první pětice nejlepších beků sezóny, je opravdu podivuhodné.

James Norris Trophy

Trofej pojmenovaná po dlouhodobém majiteli detroitských Rudých křídel Jamesi E. Norrisovi je udělovaná „obránci, který předvádí v sezóně nejlepší všestrannou schopnost na své pozici“. Tedy nikoliv obrannou nebo útočnou schopnost, ale všestrannou (v originále "defense player who demonstrates throughout the season the greatest all-round ability in the position"). 

Když se podíváme do historického seznamu držitelů této trofeje, tak zjistíme, že ne vždy měli hlasující jasno v tom, jak tento pojem uchopit. Někdy dostal přednost více bodující bek, jindy zase v novinářské obci převážilo hledisko defenzivní zodpovědnosti. Těch, kteří by excelovali na obou koncích kluziště, bylo totiž vždy jako šafránu.  

Ukázkovým příkladem z poslední doby je například švédský obránce Erik Karlsson. Dlouholetý kapitán ottawských Senátorů, který poslední tři sezóny hájí barvy San Jose Sharks, je prototypem ofenzivního beka. Skvěle bruslí, rozumí si s pukem a nechybí mu hokejové myšlení. Takový Paul Coffey současného hokeje. 

V sezóně 2014/15 vyhrál s 66 body produktivitu zadáků. V tabulce pravdy (statistika plus/mínus) měl sedm kladných bodů. V hlasování o nejlepšího obránce sezóny svedl tuhý boj především s Drew Doughtym (Los Angeles Kings). Ten měl sice méně bodů (46) a jen tři plusové body, ale i tak ho dalo hned 53 novinářů na první místo, zatímco Karlssona si jako vítěze dokázalo představit 44 hlasujících. Díky systému, kdy každý novinář s právem hlasovat (180 vybraných členů asociace PHWA) vyplní hlasovací lístek, kam napíše pořadí pěti nejlepších a těm jsou přiděleny body systémem 10-7-5-3-1, se vítězem přeci jen stal švédský ofenzivní démon.

O rok později Karlsson sice bodově explodoval (82 bodů), ale ve statistice pravdy si pohoršil na záporných sedm bodů. To jeho opětovný sok Doughty bodů moc nepřidal (51), ale výrazně si polepšil v milované i nenáviděné statistice na kladných 24 bodů. Norrisova trofej už mu tak na druhý pokus neunikla.

To v roce 2011 záporná hodnota ve statistice účasti na ledě hlasujícím novinářům nevadila. Jedenačtyřicetiletý kapitán detroitských Rudých křídel Nicklas Lidström získal svou sedmou a poslední trofej v sezoně, ve které nasbíral 62 bodů, a ve statistice plus/mínus se zastavil na hodnotě -2. V hlasování pak těsně porazil Webera z Nashvillu (48 bodů, +7) a slovenského obra Cháru (44 bodů, +33). 

Jen pro zajímavost, bylo to pošesté v historii udělování této trofeje, kdy vyhrál obránce se zápornou hodnotou ve statistice plus/mínus. Před Lidströmem to dokázali Rob Blake (1998), Rod Langway (1983), Randy Carlyle (1981), Pierre Pilote (1963) a Doug Harvey (1962).

Všestrannost jako podmínka

Hledání nejlepšího obránce je určitě jedna z nejtěžších disciplín pro hlasující novináře z asociace PHWA. Bobby Orr ukončil kariéru, takže trofej Arta Rosse pro nejproduktivnějšího hráče připadá se železnou pravidelností útočníkům a ti defenzivně ladění forvardi nemusí smutnit, neb mají také svou trofej (Frank J. Selke Trophy). Brankáři jsou též oceněni separátně za svou schopnost zastavovat puky (Vezina Trophy). Práce s pukem u nich nemá při hlasování valný význam. 

Jen beci musí projevit všestrannost. Žádná samostatná trofej pro nejproduktivnějšího či nejdefenzivnějšího obránce neexistuje. A novinářská obec své preference čas od času mění. Někdy ji okouzlí bodová produktivita, jindy zas poctivá defenzíva. Někdy ale nestačí ani kombinace obojího.

Al MacInnis, legendární bombarďák, který svou pumelicí strašil brankáře v osmdesátých a devadesátých letech, prožil snovou sezónu 1990/91. Nasázel 28 branek, k tomu přidal 75 asistencí a jako čtvrtý bek v historii překonal stobodovou hranici. K tomu měl kladných 42 bodů. Přesto v hlasování o Norrisovu trofej prohrál o necelých 30 bodů s bostonským Rayem Bourquem, který byl ve všech zmíněných statistikách horší. 

V letech 1983 a 1984 vyhrál trofej pro nejlepšího zadáka sezóny Rod Langway z Washingtonu Capitals. Asi poslední typicky defenzivně laděný bek, pro které se v zámoří vžilo pojmenování stay-at-home defenceman, který na tuto trofej dosáhl. V roce 1983 ovládl hlasování se statistikou 32 bodů (9+23) a hodnotou -2 ve statistice účasti na ledě při vstřelených a obdržených brankách. Druhý Mark Howe z Philadelphie nasbíral 67 bodů (20+47) a měl +47 v tabulce pravdy. 

Další rok byl korunním princem hlasování edmontonský rychlík Paul Coffey. Ten nepřesvědčil hlasující novináře ani úchvatnou produktivitou 126 bodů (40 branek a 86 asistencí), ani kladnými 52 body v plus/mínus statistice. Opět vyhrál Langway (33 bodů, +14). 

Největším jazýčkem na vahách byl zřejmě kladný vliv Langwaye na defenzívu mužstva z hlavního města Spojených států. Langway přišel do Washingtonu z Montrealu před začátkem sezóny 1982/83 a ihned se stal hlavní postavou defenzívy Capitals. Byl zvolen kapitánem týmu a pro své vůdčí a defenzivní schopnosti si vysloužil přezdívku „ministr obrany“. Do příchodu Langwaye nepostoupili Capitals ani jednou do playoff. Poté, co převzal velení nad obrannými řadami, nechyběli Caps ve vyřazovacích bojích ani jednou. Během dvou let se z otloukánka ligy stal jeden z nejlépe bránících celků soutěže.

Hlasující novináři zřejmě chtěli napravit svou volbu z roku 1981, kdy cenu přiřkli Randy Carlylemu, který v dresu slabého Pittsburghu sice nasbíral 83 bodů, ale v tabulce pravdy skončil 16 bodů v mínusu. Až za ním skončila dominantní dvojice konce sedmdesátých let Potvin-Robinson. O rok později zas novinářskou obec uchvátila gólová exploze Douga Wilsona (39 branek). 

Cesty novinářské mysli jsou mnohdy nevyzpytatelné.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter