Petr Adler: hokejoví důchodci volají o pomoc

Hokejisté na špici svého řemesla, tedy v NHL, nevydělávají špatné peníze. Jenže, tvrdí Glenn Healy (na snímku), výkonný ředitel sdružení hráčů, kteří odešli do důchodu (NHL Alumni Association, neboli NHLAA), není všechno zlato, co se třpytí: průměrná kariéra hráčů NHL podle něj netrvá o moc déle než dva a půl roku. A navíc, tvrdí Healy, tři čtvrtiny hráčů, kteří se oženili v době, kdy byli zaměstnáni v NHL, se krátce poté rozvedly. Tihle bývalí hráči potřebují pomoc, a tu jim nemůže dát nikdo jiný než liga, v níž tak tvrdě, nezištně a dlouho pracovali.

Kde a jak přišel Healy na průměrnou délku kariéry dva a půl roku? Podle většiny hokejových statistiků si tu číslici nejspíše vycucal z prstu. Stránky quanthockey.com, zdroj ponaučení pro všechny milovníky čísel, totiž mluví o pěti až šesti sezónách. Zhruba jedna pětina hráčů, kteří odešli z NHL do hráčského důchodu, byla v nejvyšší soutěži pouze jednu sezónu. A zhruba dvě pětiny hráčů se v životě nepodívaly do soutěže o Stanleyův pohár.

Snad jediný Jaromír Jágr má ještě naději, že by překonal 26 odehraných sezón v NHL, které mají na svých účtech Gordie Howe a Chris Chelios. Mimochodem, zmíněný Chelios se během těch let dostal čtyřiadvacetkrát do pohárové soutěže, a třikrát patřil k vítězům (jednou v barvách Montreal Canadiens, dvakrát co hráč Detroit Red Wings).

Stránky quanthockey.com dále říkají, že brankáři sice mívají nejkratší kariéry ze všech, ale současně tvrdí, že útočníci a obránci na tom nejsou o mnoho lépe, takže, dovozují, ty rozdíly nejsou moc významné.

Pokud jde o věk, kdy hráči odchází do důchodu (alespoň z NHL: mnozí pak ještě celé roky hrají jinde, většinou v evropských soutěžích), situace se vyvíjí od desetiletí k desetiletí. Počet hráčů, kteří to dotáhli před odchodem do důchodu z NHL až ke čtyřicátému roku života činil mezi osmdesátými a devadesátými roky minulého století pouze půlku tuctu (doslova: šest), v tomto tisíciletí se ten počet zečtyřnásobil na dva tucty (zatímní číslice od roku 2000 činí 24).

Není také známo, kde Healy vzal ta rozvodová čísla. Statistické úřady tvrdí, že rozvodovost mezi manželi v prvním manželství činí 41 až 50 procent, ve druhém manželství 60 až 67 procent, třetí manželství se rozvádí v 73 až 74 procentech případů, kdy se ti lidé zbláznili a nedali si pokoj. Platí-li Healyho prohlášení, rozvádějí se hráči starší než 50 let.

Statistické údaje se dále zmiňují, že děti z rozvedených manželství se rozvádí čtyřikrát tak často jako děti z manželství nerozvedených, a že nejvíce rozvodů se koná v manželstvích, která buď nemají žádné děti, nebo v nichž už děti dospěly a opustily rodičovský krb.

Kanadský statistický úřad došel k podobným závěrům jako jeho americký švagr.

A jen pro zajímavost: nejvyšší rozvodovost na světě mají v Rusku.

Nicméně, málokterý z rozvádějících se v jiných oborech lidského pachtění má za zády NHL Alumni Association.

Co teď s tím?

Je ovšem pravda, že odejít ze zaměstnání, které většině lidí v něm pracujících je současně koníčkem, to není nic úsměvného. Jistě, má-li se člověk udržet, musí dřít jako kůň. Většina hráčů podstupuje tuhle dřinu s nadšením. Nebo přinejmenším ráda.

A pak najednou nic. Žádný každodenní ranní odchod na trénink, žádné cesty soukromými letadly po celém světadíle, kdy se hráč musí starat jen o to, aby si přečetl rozvrh hodin a dostavil se tam, kam má, pokud možno včas. Prostě: vzduchoprázdno bez jakéhokoliv ladu a skladu.

Jistě, někteří hráči padli do očí svým nadřízeným tak, že je hned po podepsání patřičných důchodových papírů požádali, aby přijali zaměstnání u mužstva. Jako vyzvědači neboli skauti, nebo v řadách trenérů, a někdy (to málokdy) rovnou na postupovém žebříčku směrem k vedení.

A jistě, někteří hráči padli do očí nejrůznějším rozhlasovým, televizním, ale i jiným sdělovacím prostředkům tak moc, že se prostě přestali dostavovat do kabin co hráči, a začali tam chodit jako akreditovaní novináři.

Kdybychom ale slůvko někteří chtěli zpřesnit, řekli bychom, že jde nejvýše tak o jednu setinu, možná méně, rozhodně ale ne více, hráčských důchodců.

Takže není divu, že Healy, co nový výkonný ředitel svazu důchodců, vyhledal zástupce komisaře NHL Billa Dalyho, aby s ním probral, jak by mohla liga pomoci svým bývalým zaměstnancům.

Na celé schůzi bylo nejzajímavější, že se jí nezúčastnil ani jeden zástupce hráčských odborů NHLPA. I přesto, že Healy býval jejich významným činitelem, a (hlavně), i přesto, že otázky, které probíral s Dalym, se jejich členstva budou týkat velice osobně dříve než později.

Jakkoliv jsou většinou osudy bývalých hráčů nakonec obrazy poklidného života, jsou také známy křiklavější případy. Například: bývalý kapitán Minnesota Wild Matt Johnson. Je pouhých 42 let mlád, a údajně se potácí mezi bezdomovci v kalifornské Santa Monice.

Jistě, nemít vlastní střechu nad hlavou v Kalifornii je lepší než nemít tutéž, například, v mrazivé kanadské Albertě nebo, ještě hůře, v hlavním městě Manitoby Winnipegu, kterému se po zásluze přezdívá Winterpeg.

Samozřejmě, i ten Johnson si může za leccos sám, ale snažit se škrábat zpátky po téže šikmé ploše, po níž člověk zahučel do průšvihu, to je úkol nad síly mnohých, kterým se to stalo.

Healy to popsal jednoduše: způsob podpory bývalým hráčům je sice rozsáhlý a štědrý, ale současně také je pravda, že v něm je několik skulin, jimiž propadlo do neznáma více hráčů než by bylo zdrávo.

Jste na špičce, jeden ze sedmi stovek nejlepších hokejistů světa, řekl Healy, jste slavný a jste také majetný, a pak přijde další životní kapitola. Od třicítky až do konce života. To je děsně dlouhá kapitola.

Ne, že by Healy tvrdil, že by se podobné potíže týkaly pouze bývalých hokejistů, nebo špičkových sportovců vůbec. To ne, jenže snad jenom profesionální tanečníci odchází do důchodu v době, kdy se ostatní teprve pořádně rozjíždějí ke slibným zítřkům.

Co tedy důchodci chtějí?

Současná kolektivní smlouva mezi NHL a NHLPA není nijak lakomá, a myslí i na důchodce.

Hráč, který odehraje alespoň 160 utkání (čili skoro celé dvě sezóny) si může prostřednictvím ligy pořídit doživotní zdravotní pojištění. Jde o ochranu, která je mnohem širší než obvyklé všeobecné zdravotní pojištění. Tahle nesporně výhodná možnost se stala nedílnou součástí kolektivních smluv od roku 1992. Měla jedno omezení: hráč se musel přihlásit do šedesáti dnů od chvíle, kdy získal na tohle připojištění nárok. V roce 2013 NHL souhlasila s požadavkem NHLPA, takže dnes má hráč na rozmyšlenou dvojnásobek, tedy 120 dnů.

To by snad mělo být dost, vyjadřuje liga názor pojišťoven.

Není, říkají bývalí hráči. Mnohý mladík nechápe, že platit si pojistné, které, mimochodem, není zbytečně přemrštěné, je zdravá investice do budoucna. Když mu to konečně dojde, ale mezitím od odehraných 160 utkání uplynulo třeba jen o den více než čtyři měsíce, má smůlu.

V době, kdy hraje v NHL, se nic neděje: dostává tutéž péči, jakou by dostával, kdyby byl připojištěn. Od lékařských masáží až k akupunktuře. Ale až příliš často se stává, že hráč sice tuší, že k těm 160 utkáním už moc nepřidá, ale pořád váhá: doufá, že najde mužstvo, které bude mít zájem o jeho služby, a prošvihne termín.

Takže, ptá se Healy, nešlo by tu lhůtu nějak prodloužit?

I kdyby Daly řekl tisíckrát, že ano, poslední slovo mají pojišťovny. A ty se, zcela zákonitě, ptají, proč by to měly dělat. Hráči mají na rozmyšlenou celou třetinu roku. Proč by jim to nemělo stačit? Kdo zaváhá, případně, kdo pozdě chodí … Pojišťovny tu nejsou od toho, aby prodělávaly.

Omámení hráči a nepřítomné odbory

A pak je tu ještě jedna otázka, a právě tady je nepřítomnost NHLPA při jednáních o to více zarážející.

NHL, společně s odbory, spravuje program pomoci hráčům, kteří podlehli volání ďábla alkoholu, ale i jiných omamujících prostředků. Hráč, který se nemůže odloučit od láhve ohnivé vody nebo podobných sloučenin, podstupuje rehabilitační léčbu. Náklady hradí liga a odbory rukou společnou a nerozdílnou. Liga, společně s odbory, také podobnou rukou přísně dohlíží, aby hráč plnil nařízení lékařů do poslední tečky.

Hráč, který si nepořídil zdravotní připojištění a odešel do důchodu z NHL má nárok na podobnou podporu po dobu dvou let po odchodu do důchodu.

Je sice pravda, že tu ještě je devět miliónů dolarů ročně, které NHL a NHLPA spravují pro případy zvláště naléhavé nouze, ale tam jde hlavně o chvíle, kdy se bývalý hráč zadlužil tak dokonale, že už nemá ani na nájemné nebo na základní potraviny. Je sice pravda, že společný výbor, který schvaluje přidělení pomoci, v posledních letech začal pomáhat i bývalým hráčům, kteří nemají na léčbu drogových závislostí, ale svaz důchodců by to měl rád zachycené písemně.

Tohle rozhodnutí skutečně je na NHL a NHLPA. Ale zatím nepadlo. A bez NHLPA asi ani nepadne.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter