20 let od autonehody, která Česku vzala národního hrdinu a sportovnímu světu jednoho z nejlepších hokejistů všech dob

Člen legendární zlaté generace 70. let, trojnásobný mistr světa, stříbrný medailista z olympijských her v Innsbrucku a Kanadského poháru 1976, od něhož zámoří začalo brát i Čechoslováky jako hokejovou velmoc. Především však Ivan Hlinka dovedl národní tým k největšímu sportovnímu úspěchu v historii naší země, ke zlatu na Turnaji století v Naganu. Nastartoval tak nejdominantnější éru českého hokeje na přelomu tisíciletí. Dodnes je jedním z pouhých tří čistokrevných Evropanů, kteří vedli na pozici hlavního trenéra tým NHL. Výčet jeho úspěchů mohl být ještě více pestrý, nebýt pondělí 16. srpna roku 2004, kdy se jeho Škoda Superb srazila s nákladním vozem a život jedné z největších sportovních osobností, jakou Česká republika světu dala, vyhasl v pouhých čtyřiapadesáti letech.

Psát dnes o Ivanu Hlinkovi je velmi těžké, všechno již o něm bylo řečeno i napsáno, od prvních krůčků na litvínovském stadiónu, který dnes nese jeho jméno, až po nejzářivější léta v dresu s lvíčkem na prsou. A tak se zaměříme pouze na část Ivanovy kariéry, na období, kdy brázdil kluziště nejlepší ligy světa – kanadsko-americké NHL.   

Jak již bylo zmíněno, nebýt možná Kanadského poháru 1976 a prvního opravdové změření sil hráčů NHL s nejlepšími Evropany (první zkouška přišla sice už v roce 1972/73 v tzv. Sérii Století: SSSR vs Kanada, ale bez účasti Československa, Švédska a Finska), nikdy by se Ivan Hlinka do většího podvědomí zámořských trenéru a novinářů nedostal. Právě na tomto turnaji podala naše reprezentace podle mnohých jeden z nejlepších výkonů v dějinách, senzačně porazila ve skupině domácí kolébku hokeje 1:0 a postoupila do finále. I když v něm prohrála poměrem 2-0 na zápasy (6:0 a 5:4 po prodloužení), přesto ziskem stříbra oslnila svět svou neutuchající bojovností. Právě hlavním tahounem houževnatých Čechoslováků byl kapitán Ivan Hlinka, který v sedmi utkáních nasbíral 9 bodů za 3 góly a 6 asistencí. 

Následovaly dva tituly mistrů světa po sobě, 1976 v Katowicích a 1977 ve Vídni. A pak přišla skvělá sezóna s Litvínovem 1977/78, v níž se Chemici stali vicemistry republiky. Hlinka sám získal 57 bodů ve 44 zápasech, navíc v době, kdy se započítávaly pouze primární asistence, takže při dnešních pravidlech by Ivan nasbíral bodů mnohem více.  

Se svým kamarádem a spoluhráčem Jiřím Bublou pak zvažovali odchod do zahraničí, měli již téměř dohodnuté angažmá ve švýcarském Ambri-Piotta, ale když za Hlinkou na Švédský pohár během roku 1980 přiletěl manažer Vancouveru Jack Gordon a nabídl mu smlouvu v Kanadě, tak nakonec hráč s číslem 21 i Bubla, svůj názor změnili a na následující sezónu 1981/82 se upsali Canucks. 

Ivan Hlinka strávil ve Vancouveru dvě sezóny, nasbíral 123 kanadských bodů (42 gólů a 81 asistencí) v základní části a 13 bodů ve vyzařovacích bojích. S Canucks došel ve své první sezóně až do finále, kde ale nestačili na legendární dynastii New Yorku Islanders.

Po návratu z NHL oblékal dva roky dres švýcarského Zugu, do Litvínova se pak vrátil ještě na jednu sezónu. Poté ale již začala jeho další a možná nejslavnější životní etapa – trenérská kariéra. 

Trenérem se stával pozvolna, dva roky působil v roli hrajícího asistenta, až poté převzal v roce 1986 litvínovský A-tým na pozici nejvyšší. Své rodné město vedl s výjimkou krátkého angažmá v německém Freiburgu šest sezón. Od roku 1991 pak společně s československou reprezentací, se kterou získal čtyři bronzové a jednu zlatou medaili z mistrovství světa. Vrcholem jeho působení na lavičce byl nepochybně triumf v Naganu 1998, kdy národní výběr získal tolik vytoužené zlato pod pěti kruhy. 

Není divu, že po takových úspěších přišla v roce 2000 nabídka koučovat jeden z nejlepších hokejových týmů světa, americký Pittsburghu Penguins. Ivan Hlinka se tak stal historicky prvním Evropan, jenž vedl na pozici hlavního trenéra tým z NHL. Navíc ve městě z Pensylvánie působilo v té době mnoho Čechů. Jaromír Jágr, Martin Straka nebo Jiří Šlégr, ti všichni oblékali dres s tučňákem ve znaku. První sezóna 2000/2001 vyšla svěřenci naganských šampiónů skvěle, tým dotáhl do semifinále Stanley Cupu, v němž ale nestačili v pěti zápasech na New Jersey Devils. 

Smlouvu měl na tři roky a zdálo se, že se v Pittsburghu pomalu zabydluje a zvyká na odlišný způsob vedení mužstva, než jaký byl zvyklý v Česku. Právě styl hry byl nakonec důvodem jeho předčasného konce v NHL. Hlinka se snažil hrát i v nejlepší lize světa evropský hokej, nepreferoval dlouhé přípravy před utkáním či pozápasové analýzy, spíše to nechával na svých asistentech, což mu uškodilo. Navíc se v té době po prodělané rakovině vrátila Tučňákům jejich největší ikona – Mario Lemieux, jemuž forma trénování Ivana Hlinky nevyhovovala, a tak všechny tyto aspekty vedly k tomu, že na začátku sezóny 2001/2002 byl český kouč po pouhých čtyřech prohraných zápasech ze své funkce odvolán. 

Po olympiádě v Salt Lake City trénoval jednu sezónu ruský Avangard Omsk v KHL, rok na to byl uveden Mezinárodní federací ledního hokeje do Síně slávy a potřetí se v květnu 2004 stal trenérem české reprezentace před nadcházejícím Světovým pohárem. Na ten už ale bohužel nedorazil, 16. srpna na cestě z Litvínova do Karlových Varů, narazila do jeho superbu protijedoucí avia. Ze začátku se ještě zdálo, že se stav Hlinky podařilo stabilizovat, ale okolo jedné hodiny odpoledne, se Ivanovi v nemocničním výtahu zastavilo srdce. Následovalo 40 minut oživování na chodbě, ale bylo to marné. Zranění velikána světového hokeje nebyla slučitelná se životem.  

Předčasně tak odešel člověk, který dokázal spojit český národ jako jen málokdo. 

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter