RETRO: Patnáct let, byli to vůbec bráchové? Nepřekonatelní Maurice & Henri Richardovi

Dělilo je patnáct let. To je jedna slušná sportovní kariéra. Je vlastně zázrak, že si spolu stihli zahrát. A nejen to, společně psali jednu z nejúspěšnějších epoch v dějinách Montrealu Canadiens.

Maurice Richarda zná asi každý. Divoký, emotivní, skvělý bruslař s fantastickou koncovkou. Pětkrát nejlepší střelec ligy, jehož jméno nyní nese tato oficiální trofej. Historicky první autor padesáti branek v sezóně, které navíc vmáčkl do stejného počtu zápasů. Zbožňovaný vlastními fanoušky, nenáviděný soupeři. Legenda v tom nejryzejším slova smyslu.

Oč byl mladší bratr Henri nenápadnější, o to byl úspěšnější. Když vstupoval v roce 1955 mezi Habs, byl jeho bratr Maurice zavedenou ikonou, což pro mladšího z dvojice mohla i nemusela být výhoda. Henri byl talentovaný junior. Šlo o éru, kdy byla konkurence v šesti klubech NHL tak obrovská, že se skutečně málokdo propracoval mezi elitu před dvacátými narozeninami.

Henri měl v devatenácti nárok ještě na sezónu mezi juniory. Do kempu Canadiens ale vtrhnul způsobem, že si jej nešlo nevšimnout. Byl skvělý v práci s pukem, důrazný, do sestavy se doslova protlačil. Menší postava (170 cm) mu umožňovala dobře a rychle měnit směr. Mrštný a slizký jako úhoř. A neúnavný. „V době, kdy se běžně střídalo po dvou minutách, vydržel na ledě v plném tempu klidně přes tři minuty,“ vzpomíná jeden z jeho bývalých spoluhráčů.

Každý jiný a přesto stejní

Ani Maurice nebyl se 178 centimetry vyložený čahoun, i když na danou dobu šlo o nadprůměr. Širokými rameny a slušně formovanou figurou ovšem respekt rozhodně budil. „Byl jako býk, zatímco Henri byl spíš teriér,“ píše Ken Dryden.

Každý hrál svůj styl, na ledě byli maximálně odlišní, ale uvnitř charakterově hodně podobní. „Jiná těla, stejné duše,“ říká Dryden. Tvrdohlaví, výbušní, houževnatí. A hrdí. Maurice chodil s pukem přímo do brány, Henri ho rád a velmi dovedně držel.

Maurice byl nejstarší z osmi dětí, Henri druhý nejmladší. Bylo mezi nimi jeden a půl dekády. Když „The Rocket“ začínal létat halou Forum, bylo jeho bráchovi šest. To je skoro generační rozdíl. Moc se spolu nebavili, nebyli si blízcí, protože si ani moc blízcí být nemohli. Podle dobových svědků se spíš jeden druhému vyhýbali.

Maurice byl klubová legenda, ale jinak samotář. Neměl moc přátel. Nebyl to ten typ jako Ted Lindsay v Detroitu, který ve stejné době zval mančaft do kavárny, kde měli vždy rezervovaný salónek, a pokud někdo nepřišel, žádal omluvenku. Richard partu nerozděloval ani netmelil. Stál spíš stranou.

Příchod mladšího bráchy ho nicméně nakopnul. Sám se za něj přimlouval. Chtěl, aby mu dali šanci. Bylo mu 34 let, získal tím novou motivaci. „Že se u Canadiens objevil jeho brácha, ho muselo hodně dobít,“ myslí si Scotty Bowman.

Vidět to bylo třeba ve vzájemném zápase Toronta s Montrealem, kdy Maple Leafs povolali z farmy v Pittsburghu Boba Baileyho, přezdívaného „Bashing Bob“, což asi není nutné překládat. S Mauricem měl ostrý konflikt už o rok dřív. Teď měl další terč a možnost, jak hvězdu Habs rozhodit. Neustále kroužil kolem Henriho, provokoval, osekával, fauloval.

Maurice se dlouho držel, ale nakonec věrný své povaze vybouchnul a našel si agresora sám. Když ho rozhodčí od Baileyho konečně oddělili, poslali jej těsně před koncem třetiny raději do kabin. Mezitím ale seběhl ze svého místa až dolů k ledu Conn Smythe, majitel Leafs, jinak také major ve výslužbě, vyznamenaný v obou světových válkách, známý odporem k frankofonním Kanaďanům. Když se navzájem míjeli, vzduch se prý dal krájet. Richarda raději pevně svírali dva policisté.

Jedenáct. Nikdo nemá víc

Bratrské spojení každopádně fungovalo. Hráli spolu dokonce v jednom útoku, kde je doplňoval Dickie Moore. Maurice pak přidal v rychlém sledu ke třem Stanley Cupům dalších pět! Po boku bratra zažil ve druhé polovině padesátých let nejkrásnější období kariéry, jednu z nejhezčích epoch v dějinách klubu. Habs byli neporazitelní. V letech 1956-60 ztratili v pěti finálových sériích (jednou s Detroitem, dvakrát s Bostonem, dvakrát s Torontem) jen pět utkání.

Součástí oné zlaté generace byl i nový trenér Toe Blake, mimochodem bývalý Mauricův spoluhráč, což byla výhoda. Věděl, jak utlumit vášně někdy až moc ohnivého bouřliváka. Měl Richardův respekt, který si nebylo snadné získat. Součástí úspěšné party bal také všestranný Henri Richard, později přezdívaný „Pocket Rocket“.

„Uměl tvořit hru, bruslit, hrál oslabení. Možná byl Canadiens i platnější než jeho velký brácha, The Rocket,“ říká v připojeném videu Bobby Hull.

Zlaté dítě vyhrálo s Montrealem dohromady jedenáct Stanley Cupů. Další čtyři přidal Henri v šedesátých letech (1965, 66, 68, 69) a poslední dva na začátku let sedmdesátých (1971, 73). Už jako šedivějící kmet uzavřel svou neuvěřitelnou bilanci na dvaceti sezónách a jedenácti prstenech.

Žádný jiný hráč v historii NHL nevyhrál Stanley Cup víckrát.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter