Předčasné konce: Poslední vhazování Douga Wickenheisera

Mladším fanouškům slavných Canadiens jeho jméno pravděpodobně nic neřekne a ti starší by na něj zase rádi zapomněli. Letos je to už předlouhých 44 let, co ho prestižní časopis The Hockey News spolu s Central Scouting Bureau (ligovou kanceláří centrálního skautingu) zařadili mezi nejlepší naděje draftu konaného v červnu roku 1980 ve slavné montrealské hale Forum. Mnozí ho považovali za nezpochybnitelnou jedničku draftu. Zdálo se, že je to začátek splněného snu, ale v té době ještě nikdo netušil, jak krátký tento sen pro Douga bude. A to jak na ledě, tak mimo něj.

Výhoda i cejch

Být první volbou ve vstupním draftu NHL má určitý status. Kromě toho, že jste uznáváni jako nejlepší naděje v hokejovém světě, je zde také očekávání ohledně vaší budoucnosti. Hráči jako Dale Hawerchuk, Mario Lemieux, Mike Modano nebo Mats Sundin dokázali z pozice jedničky draftu dokráčet až do torontské Síně slávy. I nedávné jedničky draftu, jako Alexander Ovečkin, Sydney Crosby nebo Connor McDavid, zvládly přechod z pódia draftu na pozici superstar NHL.

Ne každá jednička draftu však prožila úspěšnou kariéru v NHL. Na každého Mikea Modana připadá jeden Brian Lawton, na každého Maria Lemieuxe jeden Alexander Daigle a na každého Connora McDavida připadá jeden Nail Jakupov.

Je smutné, že na tolik hráčů, kteří využili první volbu jako odrazový můstek k superhvězdě NHL, připadá stejný počet hráčů, jejichž kariéra šla zdánlivě z kopce téměř okamžitě poté, co vešli ve známost jako jednička draftu.

Hráči, jejichž kariéra zdaleka nesplnila očekávání, jsou označeni jistým cejchem proslulosti. Každý rok, když se blíží draft, jsou vždy označeni jako ti, kteří selhali. Výběry, které se nepovedly. Důvod, proč se tým stále potácel v suterénu NHL. To vše umocněné skutečností, že poměrně často hráč, který byl vybrán po nich, si užije skvělou kariéru zakončenou uvedením do Síně slávy.

Dodnes pouhá zmínka o jménu Doug Wickenheiser vyvolává u mnoha fanoušků Montreal Canadiens pocity zmaru a frustrace. Prakticky jakákoliv diskuze o historii draftu Habs zmiňuje jeho jméno a ty poznámky nejsou vůbec lichotivé.

Wickenheiser nebo Savard?

Rodák z kanadské provincie Saskatchewan zaujal už v juniorském věku. Ve Western Hockey League nastupoval za tým Regina Pads a svými výkony dotáhl tým až k zisku Memorial Cupu. V základní části nastřílel 89 gólů a celkově nasbíral 170 bodů. Oba výkony neměly v lize konkurenci. Ani v play-off nepolevil a k titulu přispěl 40 body.

„Doug byl výjimečný hráč, jak každý ví,“ vzpomínal Bob Strumm, generální manažer Pats v pozdějším rozhovoru pro Regina Leader-Post. „Měl všechno... Parametry, dovednosti a výjimečný cit pro hru, který mají všichni skvělí hráči. Měl tři nebo čtyři rychlosti a všechny je efektivně využíval, když měl puk.“

V draftu roku 1980 drželi první volbu montrealští Habs. Ti se v té době nacházeli ve stavu, který by dnešní experti nazvali přestavbou. Několik týdnů nazpět vypadli ve čtvrtfinále poháru s Minnesotou North Stars a sen o pátém triumfu v řadě se rozplynul. Architekt slavné dynastie sedmdesátých let Sam Pollock byl pryč, legendární kouč Scotty Bowman také a soupiska postrádala legendy jako Ken Dryden, Yvan Cournoyer či Jacques Lemaire. A zpětně je evidentní, že kariéra zbylých pamětníků slavné éry jako byl Serge Savard, Guy Lapointe nebo Steve Shutt nabírala sestupnou tendenci.

V té době však mnoho fanoušků Montrealu i sdělovacích prostředků vidělo tuto ztrátu jako dočasný výkyv, a ne jako začátek postupného sestupu Habs z vrcholu, což jak nyní víme, nastalo. Tento názor sdílel také celý mozkový trust Canadiens: generální manažer Irving Grundman, hlavní skaut a personální ředitel Ron Caron a hlavní trenér Claude Ruel.

Ohledně draftu, který byl považován za velmi kvalitní, panovala všeobecná shoda, že nad ostatními nováčky se tyčili tři elitní prospekti: útočníci Doug Wickenheiser s Denisem Savardem a obránce Dave Babych.

Ruel toužil po Denisi Savardovi a aktivně tlačil na to, aby si ho Canadiens vybrali jako prvního v draftu. Grundman i Caron však preferovali Wickenheisera. Byl to vysoký, silný centr, o kterém si oba mysleli, že právě on je tím chybějícím kouskem do mozaiky Habs. V podobném duchu se vyjádřila i klubová legenda Guy Lafleur, když v médiích aktivně prosil o velkého centra, který podle něj týmu chyběl od doby, kdy byl Pete Mahovlich před několika lety vyměněn do Detroitu. Za nejlepší draftovou volbu označila Wickenheisera i neformální anketa mezi generálními manažery ligy.

Bohužel netrvalo dlouho a sen Douga Wickenheisera se změnil v noční můru.

Když vás trenér nemá rád

Už od tréninkového kempu byla jeho hra pod neustálým drobnohledem. Moc mu nepomohla ani skutečnost, že dostal přidělené číslo dresu 25, tedy stejné jako nosil Jacques Lemaire, člen klubové Síně slávy, který ukončil sezónu rok předtím. Do toho všeho si na něm snažil vybít svou frustraci z přehlasování při volbě draftu hlavní trenér Canadiens Claude Ruel.

„Claude Ruel ho neměl rád,“ vzpomínal Larry Robinson, legendární bek Canadiens, po letech. „Ruel si nemyslel, že je kvalitním hráčem NHL nebo slušnou jedničkou draftu a naznačoval, že to byl způsob, jak protestovat proti tomu, že si tým nevybral Denise Savarda.“

Osud tomu chtěl, že první zápas sezóny odehráli Habs doma proti Chicagu, které přijelo i se svou první volbou, kterou nebyl nikdo jiný než Denis Savard. Prostřednictvím pořadu Hockey Night in Canada sledovali zápas i fanoušci po celé Kanadě. 

Savard vstřelil gól, k němu přidal i asistenci a byl vyhlášen první hvězdou zápasu při výhře Black Hawks 5:4. Doug Wickenheiser sledoval zápas z tribuny jako zdravý náhradník.

Nový kouč, nový post

Mediální tlak od té doby ještě zesílil. Ve své nováčkovské sezóně odehrál polovinu zápasů s bilancí 15 bodů (7+8). Hodně skromná statistika ve světle výkonů jeho hlavního rivala Denise Savarda, který nastřádal 75 bodů.

Další sezóna začala slibně, když kouče Ruela nahradil na střídačce Bob Berry. Bohužel záblesk naděje zhasl poté, co byl přesunut ze své přirozené pozice centra na levé křídlo. Hra na postu, se kterým neměl zkušenosti, mu žádnou úlevu nepřinesla. I přes opětovné zranění se jeho bodová produkce vyšplhala na 35 bodů. Jen pro úplnost připomeňme, že Savard skončil se 115 body v první desítce ligového bodování. 

V další sezóně nastřílel Wickenheiser 25 branek a zaznamenal kariérní maximum 55 bodů. Byla to jeho nejlepší sezóna u Habs, bohužel i poslední.

Stal se oblíbeným terčem frustrace fanoušků a posměšků médií. A nevědomky i ústředním bodem jednoho z nejbouřlivějších období v historii montrealského hokeje. Když se ohlédneme zpět, důvody, proč se Canadiens v této době nedařilo, spočívají spíše v neefektivním managementu.

Nezpochybnitelnému suverénu sedmdesátých let bylo dovoleno zestárnout, protože hráči jako Serge Savard, Guy Lapointe a Steve Shutt setrvávali v týmu dlouho poté, co měli své nejlepší dny za sebou, než byli vyměněni s malou či žádnou kompenzací z opačné strany. Nové superhvězdy, které by nahradily ty odešlé, nepřišly. Postarší hvězdy týmů neměly šťávu, hlavně v play off jim scházely síly. 

Pouť po NHL

Doug Wickenheiser, pro mnohé symbol všech potíží Canadiens, byl koncem roku 1983 vyměněn do St.Louis. Bylo mu 22 let. Osvobozen od okovů očekávání, které ho pronásledovaly během jeho pobytu v Montrealu, se stal platným členem Blues. Poprvé po mnoha letech si opět užíval hru.

Ani život v St. Louis ale neprobíhal bez komplikací. Během úvodního ceremoniálu nováčků Blues vyskočil z korby pickupu a byl sražen autem, které mu způsobilo vážné zranění kolenou.

Poté, co podstoupil operaci, mu lékaři řekli, že jeho hokejová kariéra může být u konce. 

Doug se nevzdal a díky nesčetným hodinám rehabilitace se mohl znovu připojit k Blues na posledních 36 zápasů sezóny. A i když se rychle ukázalo, že zranění ho připravilo o některé z jeho hokejových dovedností, dokázal se přeorientovat a z ofenzivního fantóma se stal defenzivním specialistou, který vynikal na vhazování, což pomohlo týmu Blues k vzestupu.

V play-off zažil i svůj hvězdný okamžik, když rozhodl prodloužení šestého zápasu konferenčního finále proti Calgary Flames.

Po následující sezóně započala jeho cestovatelská pouť napříč hokejovým světem, která zahrnovala zastávky ve Vancouveru, New York Rangers, Washingtonu či kanadském olympijském týmu. Rok strávil také v Itálii, než svou profesionální kariéru zakončil v IHL.

Po ukončení kariéry našel domov v St. Louis. Věnoval se charitativní činnosti a stal se hrdým otcem tří dcer. Bohužel v říjnu 1997 mu lékaři sdělili zprávu, kterou nikdo nikdy nechce slyšet. V jeho plicích našli zhoubný nádor o velikosti citrónu. 

Doug inspiroval všechny kolem sebe a bojoval s rakovinou s takovou mírou odvahy, o jaké se mnohým z nás může jen zdát.

„Opravdu věřím, že ano,“ odpověděl Doug, když se ho následující měsíc ptali v Regina Leader Post na sílu modlitby. „Právě teď jsme zažili trochu neúspěchu, ale ono se to vyřeší. Opravdu tomu věřím. Jediný způsob, jak se z toho dostat, je věřit a modlit se, že se ten zázrak stane.“

Na jeho počest začali St. Louis Blues nosit speciální nálepku na helmě s knotem svíčky a číslem čtrnáct.

12. ledna 1999 Doug Wickenheiser prohrál svůj statečný a nerovný boj s rakovinou. Bylo mu 37 let. 

V témže roce Blues vyvěsili na pod strop arény prapor s číslem 14 a logem Wick. Dále oznámili, že Fond 14 (Wickenheiserovo číslo dresu u Blues) bude oficiální charitativní organizací týmu.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter